IV.ÚS 370/06
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud uvedl, že jeho úlohou není přezkum právních závěrů obecných soudů, ale ochrana ústavních práv. Rozsudek krajského soudu, kterým byla manželce přiznána výživné, byl založen na příslušných ustanoveních zákona o rodině a správně odůvodněn. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces či rovnost účastníků řízení. Výsledkem bylo potvrzení, že návrh na zrušení rozhodnutí není důvodný.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V.N., zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem Svitavy, Soudní 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Co 627/2005, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 21. března 2006 (22 Co 627/2005-141), kterým mu byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně L.N. (bývalé manželky stěžovatele), částku 153.321,-- Kč do šesti měsíců ode dne právní moci rozsudku. Pokud požadovala na výživném dalších 61 329,-- Kč, byl její návrh zamítnut. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni vzniklé náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně. Stěžovatel zrekapituloval obsah obou předchozích řízení a napadený rozsudek a tvrdil, že obecný soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle názoru stěžovatele odvolací soud nepostupoval v souladu s hmotným právem a v řízení porušil ustanovení § 91 zákona o rodině a princip rovnosti účastníků řízení zaručený čl. 37 Listiny. Odvolací soud porušil v řízení svoji povinnost zjišťovat skutečné majetkové poměry manželů k posouzení jejich hmotné úrovně, resp. k jejich výsledku při rozhodování nepřihlédl. Nevzal v úvahu prokázané závazky stěžovatele a tvrzení, že přiznání výživného manželky je v rozporu s dobrými mravy a není naplněna podmínka ust. § 91 odst. 2 zákona o rodině, manželce přiznal výživné i za dobu, kdy účelově prodlužovala řízení o rozvod manželství bezdůvodným odvoláním, které posléze vzala zpět. Odvolací soud měl přihlédnout i k ostatním skutečnostem, které vyšly v řízení najevo a prokazovaly objektivně zvýšené výdaje stěžovatele v době, kdy manželé nevedli společnou domácnost. Tento skutkový závěr soudu je vadný, nemá oporu v provedeném dokazování a vede k nerovnému a zostřujícímu výkladu zákona o rodině, v ustanoveních o vyživovací povinnosti mezi manžely, v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že je si vědom, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nepřehodnocuje provedené důkazy, ale poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces a proto navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecnému soudu k novému projednání. Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4, § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníka řízení. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice JUDr. Martina Vršanská (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že odkázala na odůvodnění svého rozsudku a uvedla, že k důvodům v něm uvedeným nemůže již nic podstatného dodat. V průběhu celého odvolacího řízení odvolací soud dospěl k závěru, že výdaje stěžovatele jsou poněkud vyšší než jeho manželky a tuto okolnost zohlednil při stanovená výše výživného a to také v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl. Postupem obecného soudu nebyly porušeny základní ústavní principy a práva, kterých se stěžovatel dovolává a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Dále dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělila souhlas s upuštěním od ústního jednání, aniž by vznesla návrh jak má Ústavní soud rozhodnout. Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež mu předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecného soudu, jež vydal napadené rozhodnutí, neshledal Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k replice. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy ČR). Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudek obecného soudu tvrzením, že jeho postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny. Podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Předmětem sporného řízení bylo přiznání výživného manželky, kdy k odvolání obou účastníků odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a odvolání žalobkyně je důvodné jen zčásti. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení § 91 zákona o rodině, podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Dle ust. § 91 odst. 2 zákona o rodině, neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Rozsah vyživovací povinnosti se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná. Podle ust. § 96 odst. 2 zákona o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Z provedeného dokazování před odvolacím soudem vyplynul průměrný měsíční příjem účastníků a obecný soud přihlédl i ke zvýšeným výdajům stěžovatele na reprezentaci souvisejícím s výkonem jeho povolání. Životní úroveň manželů se nepochybně odvíjí od jejich příjmů, na kterých také závisí míra uspokojování jejich potřeb a jejich výdajů. Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním a po právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že částka 15 000,-- Kč měsíčně se jeví jako odpovídající zásadám, zakotveným v ustanovení § 91 zákona o rodině. Po zhodnocení řady provedených důkazů dospěl obecný soud k závěrům, které opřel o příslušná ustanovení zákona o rodině a zcela přesvědčivě a v potřebném rozsahu je odůvodnil v souladu s platnou právní úpravou zakotvenou v ustanoveních § 132, § 153, § 155 a násl. o.s.ř. V odůvodnění se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, své rozhodnutí logicky zdůvodnil s odkazem na skutková zjištění a právní kvalifikaci věci. Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a manželce přiznaly výživné a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná. V dané věci se jednalo o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud řádně nezdůvodnil rozhodnutí proč doplnil dokazování a ani s tím, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývalo, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké skutečnosti jej vedly ke změně rozsudku okresního soudu. Stěžovatel se uchýlil k ničím nepodložené kritice postupu a rozhodování krajského soudu a tvrdil porušení principu rovnosti účastníků, aniž by konkrétně odůvodnil, v čem nerovnost postavení účastníků spatřuje. To, že ve věci neuspěl, nelze vykládat jako porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení. Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 6. září 2006 Vlasta Formánková v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.