IV.ÚS 3727/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Terezou Otavovou, advokátkou, sídlem Olšina 336, Týniště nad Orlicí, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 20. října 2025 č. j. 1 KZN 1097/2025-21, usnesení Okresního státního zastupitelství v Rokycanech ze dne 26. května 2025 č. j. ZN 1666/2023-121 a usnesení Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, územního odboru Rokycany, Oddělení obecné kriminality, ze dne 27. ledna 2025 č. j. KRPP-162123-63/TČ-2023-030871, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství v Rokycanech a Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, územního odboru Rokycany, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym) a C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (zahrnujících podstatnou část vyšetřovacího spisu) se podává, že napadeným usnesením policie bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v řízení vedeném ohledně podezření ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak.

2. Trestného činu, který byl předmětem prověřování, se měla dopustit vedlejší účastnice jako pěstounka stěžovatelky a vedlejší účastník, manžel pěstounky. Tohoto přečinu se měli, stručně vyjádřeno, dopustit tím, že měli velmi hrubě porušovat svoji pěstounskou povinnost pečovat o nejen (tehdy nezletilou) stěžovatelku a jejího bratra (dvojče). Nezajistili vhodné stabilní rodinné a výchovné prostředí, přičemž důsledkem jejich špatné, deprivační a tvrdé výchovy, na kterou se stěžovatelka nedokázala adaptovat, se měla začít sebepoškozovat. To podle svých tvrzení opakovaně vedlejší účastnici sdělila, ale i poté na ni měla být vedlejší účastnice "tvrdá", měla jí ponižovat a měla s ní špatně zacházet. Měla ji nutit k veškerým pracím spojeným s chodem domácnosti a jimi provozované hospody, k péči o další nezletilé děti v pěstounské péči. Vedlejší účastník měl psát stěžovatelce nevhodné zprávy, osahávat ji na stehnech, tříslech, zádech a ve tváři, což jí bylo nepříjemné, dotykům se vyhýbala až do doby, kdy od pěstounky v plnoletosti odešla.

3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rokycanech zamítla jako nedůvodnou, neboť napadené rozhodnutí policejního orgánu bylo zákonné, řádně odůvodněné a v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Následně státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni odložila podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení nedostály svým pozitivním závazkům provést účinné vyšetřování špatného zacházení (včetně sexuálního obtěžování), jemuž byla vedlejšími účastníky vystavena. Tím porušily její základní práva plynoucí z čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jak samostatně, tak i ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy.

5. Stěžovatelka argumentuje, že orgány činné v trestním řízení především nedostály požadavku na důkladnost a dostatečnost účinného vyšetřování. Policejní orgán totiž především pochybil při jejím (opakovaném) podávání vysvětlení, neboť porušil její práva jako zvlášť zranitelné oběti podle § 20 zákona o obětech trestných činů. Policistky přítomné při prvním podání vysvětlení byly netrpělivé a chovaly se k ní necitlivě (měly se např. posmívat jejímu popisu sebevražedných myšlenek). Odmítlo-li krajské státní zastupitelství námitku stěžovatelky, že policistky na podání vysvětlení hodně spěchaly s odkazem na dobu, po kterou podání vysvětlení trvalo, tento argument považuje za nepřípadný, neboť o přístupu policistek nic nevypovídá.

6. I průběh její druhé výpovědi byl stižen vadami a nevedl k vyjasnění všech podstatných aspektů případu. Stěžovatelka byla sice správně policejním orgánem dotázána na četnost fyzických útoků, avšak po tom, co popsala dva útoky, spontánně stočila svou výpověď k hodnocení pěstounské péče. V takové situaci se ji měl policejní orgán pokusit vhodnými otázkami navést zpět a dosáhnout upřesnění jejího tvrzení tak, aby si mohl udělat o popisovaném skutkovém ději co nejjasnější představu. To však policejní orgán neučinil. Státní zastupitelství pak nemělo jeho postup aprobovat, neboť z této pasáže zápisu není jasné, co chtěla stěžovatelka ohledně průběhu skutkového děje vypovědět (nešlo o popis dvou jediných fyzických útoků, ale o dva útoky z mnoha jiných).

7. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti nebyl naplněn mj. protože orgány činné v trestním řízení neprovedly důkladnou, objektivní a nestrannou analýzu všech rozhodných skutečností. Naopak, některé skutkové okolnosti nesprávně (a v rozporu s námitkami stěžovatelky) vyhodnotily a bagatelizovaly s tím, že se jednalo o běžné výchovné metody. V tomto směru má stěžovatelka na mysli četnost fyzických útoků (závěr o dvou fackách je v extrémním rozporu s obsahem spisu). Upozorňuje na rozsah povinností (především domácích prací), které jí vedlejší účastnice ukládala, a v jejichž důsledku neměla žádný volný čas, na rozsah jí uložených trestů, jež měly v důsledku řetězení prakticky trvalý charakter, dezinterpretaci výpovědi jejího bratra, který uvedl, že situace stěžovatelky byla horší než jeho, a i tak jej mrzelo, že ve svém věku mají tolik povinností a nemohou být s kamarády.

8. Některé skutečnosti orgány činné v trestním řízení zcela ve svých rozhodnutích opomněly. Vedlejší účastnice se stěžovatelkou zacházela hůře, jelikož je žena. Její romský původ zneužila pro zvýšení její už tak vysoké zranitelnosti (vedlejší účastnice měla stěžovatelce říct, že pokud nebude poslouchat, vrátí ji do Klokánku, odkud si ji vzhledem k jejímu romskému původu nikdo nevezme); že jí vedlejší účastnice hrubě a urážlivě srážela sebevědomí; vulgárně jí nadávala, resp. že jí říkala, že "skončí jako její matka", resp. jako "šlapka, štětka a fetka"; odmítala jí financovat léky na astma, učebnice a když jí vezla k lékaři, musela jí proplatit pohonné hmoty; omezovala její soukromí (musela mít otevřené dveře do pokoje a hlásit průběžně kde se nachází, apod.) a osobní hygienu (hlídala, aby při mytí vlasů neplýtvala vodou) a konečně se ani nevypořádaly s tím, že byla nucena za trest jíst cibuli (což je trest jednak ponižující, ale také pro zdraví nebezpečný). Jelikož se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly buď vůbec nebo dostatečně s výše uvedenými námitkami stěžovatelky, jejich rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a došlo tudíž i k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

9. Stěžovatelka dále rozporuje hodnocení zpráv a záznamů orgánu sociálně-právní ochrany dětí a zpráv o průběhu realizace dohody o výkonu pěstounské péče Poradny náhradní rodinné péče, z. s. Vzhledem k tomu, že se příslušná pracovnice s dětmi nikdy ani nepokusila mluvit o samotě a s vedlejší účastnicí měla velmi dobré vztahy, nemohlo z těchto zpráv vyplývat nic jiného než pozitivní hodnocení průběhu pěstounské péče. K těmto důkazům tedy orgány činné v trestním řízení neměly přihlížet. Poukazovalo-li okresní státní zastupitelství na to, že stěžovatelka měla minimálně jednou možnost mluvit se sociální pracovnicí o samotě, když ta ji vezla autem na volejbal či na internát, považuje stěžovatelka tuto argumentaci za naprosto mimoběžnou, a navíc obviňující. Stěžovatelka totiž jako nezletilá nebyla povinna proaktivně a iniciativně svou situaci řešit. Podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení nepřihlédly dostatečně k výpovědím některých svědků ani zprávě, kterou stěžovatelka jako čtrnáctiletá psala své matce.

10. Co se týče jednání vedlejšího účastníka, stěžovatelka rozporuje konzistentnost závěru policejního orgánu, který nejprve uvedl, že "prověřovaný vůči poškozené užívá nezvyklé lichotky, je na ni žárlivý, dotěrný a nestandardním způsobem jí vyznává lásku", aby v napadeném usnesení o odložení věci nakonec uzavřel, že v elektronické komunikaci "nebylo zjištěno nic výrazně závadového či nevhodného" a jeho jednání tak bylo maximálně nevhodné, nikoli trestné. Tento závěr byl následně nesprávně aprobován i orgány státního zastupitelství, jelikož jednání vedlejšího účastníka zjevně ohrozilo mravní a citový vývoj stěžovatelky, neboť standardní společenskou normou chování ze strany pečujících osob vůči dětem (dospívajícím dívkám) totiž rozhodně nejsou poznámky týkající se postavy, doteky na citlivých místech, jako jsou například třísla, vnitřní strana stehen či pozadí, apod. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského státního zastupitelství, že z její výpovědi neplynulo, že by jednání vedlejšího účastníka mělo mít sexuální podtext. V doplnění vysvětlení jasně uvedla, že v případě polibku od vedlejšího účastníka "to nebylo nic otcovského, ale od chlapa". Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. M. proti Severní Makedonii (rozsudek ze dne 4. 3. 2025, stížnost č. 59144/16), který se týkal skutkově podobné věci a ESLP v něm dospěl k závěru o tom, že mělo být provedeno účinné vyšetřování a že si případ zasluhoval trestně právní reakci státu. Tyto závěry podle stěžovatelky platí v jejím případě dvojnásob, neboť její věc vykazuje s ohledem na dlouhodobost, rozsah a intenzitu obtěžování, stejně jako osobu vedlejšího účastníka, vyšší typovou závažnost.

11. Orgány činné v trestním řízení dále nedostály požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování ani tím, že v rozporu s judikaturou ESLP nedaly vypracovat psychologický, resp. viktimologický znalecký posudek, který by mohl vyjasnit stěžovatelčinu specifickou i obecnou věrohodnost (zejména orgány činnými v trestním řízení zmíněnou tendenci zveličovat věci a její zvýšenou citlivost). Namísto toho si tuto otázku posoudily zkratkovitě a neodborně samy.

12. Stěžovatelka namítá, že se jí při podání vysvětlení dostalo ze strany policejního orgánu toliko formálního, a tudíž nedostatečného poučení ohledně jejích práv, a to především o možnosti nechat se v řízení zastupovat zmocněncem. Tím měl policejní orgán porušit požadavek na kontrolu vyšetřování ze strany veřejnosti, respektive umožnění aktivní participace poškozeného. O nedostatečnosti poučení nepřímo svědčí několik indicií. Předně, policejní orgán nezpravil stěžovatelku o odložení věci automaticky. Musela z vlastní iniciativy kontaktovat policejní orgán, který jí následně telefonicky zpravil o tom, že již před 4 měsíci věc odložil a až poté jí zaslal usnesení o odložení věci. Stěžovatelka až ex post zjistila, že policejní orgán "nechal ve formuláři zaškrtnutou variantu", že se ve smyslu § 43 odst. 5 trestního řádu vzdává svých procesních práv, respektive nežádá poskytnutí informací ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. Z obsahu úředního záznamu o doplnění vysvětlení rovněž plyne, že stěžovatelka výslovně uvedla, že si přeje, aby policejní orgán vedl informace o jejím bydlišti skrytě, aby vedlejší účastníci nevěděli, kde žije, přestože v úředním záznamu o prvním podaném vysvětlení zůstala zvolená opačná možnost.

13. Konečně, stěžovatelka uvádí, že jednání vedlejších účastníků přesáhlo svou závažností hranici pro vznik trestní odpovědnosti a zasluhovalo aplikaci nástrojů trestněprávní represe. Nesouhlasí ani se závěrem krajského státního zastupitelství, že u vedlejších účastníků nedošlo k naplnění subjektivní stránky přečinu ohrožování výchovy dítěte. Tento lze totiž spáchat i z nedbalosti a vedlejší účastník si byl vědom, že jsou stěžovatelce jeho projevy nepříjemné, a přesto v nich pokračoval, a vedlejší účastnice si zase vzhledem k tomu, že je proškolenou pěstounkou musela být vědoma toho, že jí zvolené výchovné metody jsou nepřípustné.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení ze dne 23. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1405/25). Podle ústavního pořádku neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.

15. Na druhou stranu konstantní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování (srov. např. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 a judikaturu tam citovanou). Součástí práva na účinné vyšetřování ovšem není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby. Jeho podstatou je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti. Je-li ze strany jednotlivce vzneseno tzv. hajitelné tvrzení, že došlo k protiústavnímu zásahu do jeho základních práv, stát má pozitivní povinnost provést vyšetřování, které je a) nezávislé a nestranné, b) dostatečně rychlé, c) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného a d) důkladné a dostatečné (srov. např. nálezy ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1398/17 či ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23 a judikaturu ESLP tam citovanou). Tato povinnost vyplývá primárně z práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací. V nejzávažnějších případech může plynout ale i z práva na ochranu majetku nebo z práva na ochranu soukromého a rodinného života.

16. V kontextu uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nemá pochyb, že stěžovatelka vznesla hájitelné tvrzení, že byla dotčena její práva podle čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny (resp. analogických práv garantovaných Úmluvou). Orgánům činným v trestním řízení tedy vznikla pozitivní povinnost provést účinné vyšetřování tvrzeného špatného zacházení (včetně možného sexuálního obtěžování). V tomto směru má Ústavní soud za to, že provedené vyšetřování naplnilo všechny výše uvedené ústavní požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu a ESLP.

17. Jde-li o požadavek důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování Ústavní soud především konstatuje, že orgány činné v trestním řízení vzaly v úvahu všechna specifika dokazování a posuzovaní šetřeného druhu trestné činnosti. Provedly rozsáhlé dokazování a zajistily velké množství důkazů. Vyslechly všechny osoby, které by mohly mít informace o tom, jak vedlejší účastníci se stěžovatelkou zacházeli, a to zejména stěžovatelku, jejího bratra, vedlejší účastníky (pěstounku a jejího manžela) a jejich sousedy (včetně souseda, jemuž se měla stěžovatelka svěřit s tím, že se k ní vedlejší účastník nevhodně choval). Provedly šetření v obci, kde rodina bydlela; za účelem posouzení následků, jež na stěžovatelce pěstounská péče zanechala, nechaly zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie; zajistily velké množství listinných důkazů (především zpráv o průběhu pěstounské péče) a elektronickou komunikaci mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí podle § 2 odst. 5 trestního řádu.

18. Ústavní soud považuje za neopodstatněnou námitku stěžovatelky rozporující, že orgány činné v trestním řízení nedaly zpracovat znalecký posudek z oboru psychologie, resp. viktimologie zaměřený na otázku její věrohodnosti (zejména jimi tvrzené zvýšené citlivosti stěžovatelky a jejího sklonu zveličovat) a namísto toho si tuto otázku posoudily laicky a zkratkovitě samy. Orgány činné v trestním řízení učinily zmíněné závěry v rámci hodnocení výpovědi stěžovatelky, a to v kontextu dalších zajištěných důkazů (včetně výpovědí jiných svědků), s nimiž se v mnoha podstatných ohledech její výpověď rozcházela. Dospěly tak k závěru o snížené věrohodnosti její výpovědi. Toto hodnocení tzv. specifické věrohodnosti však nemůže být nahrazeno žádným znaleckým posudkem a spadá pouze do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Nařizovat zpracování znaleckého posudku za tímto účelem by tedy nemělo smysl. Totéž platí i v případě, že by znalecký posudek měl být zaměřen na hodnocení tzv. obecné věrohodnosti stěžovatelky, neboť jak již Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23 (bod 148), takové zkoumání má omezenou vypovídací hodnotu a omezuje se pouze "na odhalení extrémních jevů, ať již neschopnosti lhát anebo snížené schopnosti vypovídat pravdivě (tzv. bájivá lhavost, ovšem i jí postižená osoba může v konkrétní věci vypovídat pravdivě)".

19. Povinnost provést takovýto důkaz nevyžaduje ani judikatura ESLP, na niž se stěžovatelka odkazuje (srov. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, stížnost č. 39272/98, bod 177; ze dne 20. 6. 2024, Z. proti České republice, stížnost č. 37782/21, bod 57; ze dne 12. 12. 2024, Y. proti České republice, stížnost č. 10145/22, bod 69; či ze dne 3. 7. 2025, N. T. proti Kypru, stížnost č. 28150/22, bod 75). Z této judikatury plyne pouze požadavek, aby orgány činné v trestním řízení v případě existence dvou vzájemně neslučitelných verzí skutkového děje náležitě posoudily věrohodnost učiněných výpovědí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a ověřily pravdivost všech souvisejících okolností (srov. rozsudek M. C. proti Bulharsku, § 177). Této povinnosti orgány činné v trestním řízení dostály, a to mj. tím, že v souladu s citovanou judikaturou provedly výslechy jak stěžovatelky, vedlejších účastníků, tak i dalších osob, které je znají a mohly by napomoci osvětlit důvěryhodnost jejich výpovědí. Zohlednily též informace od psycholožky, která měla stěžovatelku v péči. Stejně tak za účelem posouzení širších okolností případu daly zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zaměřený na zjištění psychického stavu stěžovatelky, a to mj. s ohledem na to, zda v důsledku tvrzeného obtěžování netrpí posttraumatickou stresovou poruchou (srov. rozsudek Z. proti České republice, bod 57). Orgány činné v trestním řízení nepochybily, když tento posudek daly zpracovat. Uvedený posudek navíc nelze, jak tvrdí stěžovatelka, považovat za "zbytný". Znakem skutkové podstaty prošetřovaného přečinu ohrožování výchovy dítěte (§ 201 trestního zákoníku) sice není vznik (psychické) újmy, avšak orgány činné v trestním řízení šetřily skutkové okolnosti případu komplexně, a to i ve vztahu k dalším skutkovým podstatám trestných činů, u mnohých z nich přitom již způsobená újma znakem (základní či kvalifikované) skutkové podstaty je (viz např. § 175, 186, 198 a 354 trestního zákoníku).

20. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené orgány činnými v trestním řízení. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení orgánů činných v trestním řízení z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno extrémním nesouladem mezi prováděnými důkazy, skutkovými zjištěními, která z těchto důkazů orgán činný v trestním řízení učinil, a jeho právními závěry. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. nález ze dne 24. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 1288/18).

21. Existenci takovýchto vad Ústavní soud v řízení nezjistil. Orgány činné v trestním řízení hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném kontextu a jejich postup nelze hodnotit jako svévolný ani nesoucí znaky extrémního rozporu mezi důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Námitku stěžovatelky, že orgány činné v trestním řízení neprovedly důkladnou, objektivní a nestrannou analýzu všech rozhodných skutečností, a že některé skutkové okolnosti nesprávně vyhodnotily a bagatelizovaly, tedy nebylo možno shledat opodstatněnou. Pouhý odlišný pohled na obsah a význam jednotlivých důkazů nepředstavuje argument způsobilý zpochybnit ústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení, nejde-li o případ shora uvedených extrémních rozporů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, jakou váhu orgány činné v trestním řízení přiznaly jednotlivým důkazům. Důležitým důkazem byla především výpověď bratra stěžovatelky, který sdílel se stěžovatelkou i vedlejšími účastníky v rozhodnou dobu společnou domácnost. Je logické, že této výpovědi orgány činné v trestním řízení přiznaly větší váhu než např. výpovědi svědkyně, která zná rodinu jen "od vidění" a disponovala pouze informacemi zprostředkovanými od stěžovatelky. Jeho výpověď (společně s dalšími výpověďmi a důkazy) přitom vyvrací mnohá stěžovatelčina tvrzení. Konkrétně z ní např. plyne, že vedlejší účastníci děti nebili, nechovali se k dětem hrubě, resp. jim sprostě nenadávali a děti nemuseli za nic platit, resp. vedlejším účastníkům hradit žádné za ně vynaložené náklady. Stěžovatelka sice měla v domácnosti více povinností než její bratr, ale nešlo o extrémní zátěž. Ústavním soudem rovněž nebylo zjištěno, že by orgány činné v trestním řízení výpověď jejího bratra, dalších svědků a další důkazy, resp. skutečnosti z nich plynoucí, jakkoli zkreslily či bagatelizovaly. V extrémním rozporu s obsahem spisu není ani závěr, že vedlejší účastnice stěžovatelku uhodila "pouze" dvakrát v průběhu dvou let (srov. níže též bod 27).

22. Ani právní závěry učiněné orgány činnými v trestním řízení nejsou nijak excesivní. Závěr, že prokázané jednání vedlejších účastníků (ani ve svém souhrnu) nenaplňuje znaky (především objektivní a subjektivní stránky) skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte či týrání svěřené osoby (resp. dalších v úvahu přicházejících trestných činů) není svévolný a je dostatečně odůvodněný. Mnohá tvrzení stěžovatelky byla vyvrácena jinými důkazy, resp. stěžovatelka zaměňuje v ústavní stížnosti vlastní tvrzení za učiněná skutková zjištění, a to jí umožňuje pokračovat v polemice se skutkovými a zprostředkovaně i právními závěry orgánů činných v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení vyšly mj. z toho, že pěstounka aktivně spolupracovala s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, se školou, a s doprovodnou organizací, pro stěžovatelku iniciovala psychologickou pomoc.

23. Za excesivní není možné ani označit závěr, že rozsah povinností (především domácích prací), které stěžovatelka musela plnit, nevybočoval z normy, neboť jej podporuje celá řada důkazů. Naopak skutkovou verzi, že stěžovatelka zastala za vedlejší účastnici prakticky veškerou práci, nepodporuje nic kromě vlastního tvrzení stěžovatelky. Z jejích vyjádření současně vyplynulo, že navštěvovala různé kroužky a volnočasové aktivity, v létě jezdila na tábory, v létě a zimně s rodinou na dovolené a tedy nebylo možné akceptovat její tvrzení, že v důsledku zadaných úkolů neměla žádný volný čas. V nyní posuzované věci není předmětem posuzování to, zda konkrétní forma přísné výchovy vedlejšími účastníky je či byla žádoucí či správná, ale pouze to, zda je trestněprávně relevantní, resp. přesněji, zda orgány činné v trestním řízení porušily základní práva stěžovatelky neprovedením účinného vyšetřování podezření z trestné činnosti vedlejších účastníků.

24. Ani závěr, že rozsah trestů ukládaných stěžovatelce nepřekročil přípustnou mez, není možné označit za excesivní. Skutkovou verzi stěžovatelky, že jí uložené tresty měly v důsledku jejich řetězení "prakticky trvalý charakter", nepodporují další důkazy a do značné míry ani vlastní výpověď stěžovatelky. Ta k tomu uvedla, že za trest dostávala od vedlejší účastnice "zaracha", musela počítat příklady z matematiky, případně něco přepsat, za špatné známky pak musela sníst cibuli nebo česnek, případně jí pěstounka zabavila mobilní telefon. Uvedla, že "tresty byly časté, za těch 6 let zhruba 8x." 25. Ústavní soud neshledal, že by hodnocení zpráv, které vedlejší účastník psal stěžovatelce, jakožto jednání sice nevhodného, nikoli však trestného, bylo v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Se stěžovatelkou lze nicméně souhlasit v tom, že závěr okresní státní zástupkyně, že stěžovatelka na nevhodné zprávy vedlejšího účastníka "reaguje, ač by ani komunikaci rozvíjet nemusela", může být poněkud necitlivý, neboť nemusí zohledňovat celkový kontext komunikace a vzájemných vztahů. Orgány činné v trestním řízení svá rozhodnutí na této tezi nezaložily a až na citovaný výrok chování vedlejšího účastníka nijak nebagatelizovaly. Jeho chování naopak označily za nevhodné, avšak nikoli za trestné. Totéž platí o hodnocení fyzických projevů vedlejšího účastníka (především doteky na stehně směrem k tříslům během řízení, resp. před rozloučením v autě; případně doteky při hře "na babu" v bazénu), které orgány činné trestním řízení neshledaly svou intenzitou jako natolik závažné, aby je bylo možno považovat za trestné, neshledal Ústavní soud nijak excesivním, neboť nebylo prokázáno, že by byly motivovány sexuální uspokojením. Argumentuje-li stěžovatelka rozsudkem ESLP ve věci K. M. proti Severní Makedonii, tento odkaz není případný, neboť oba případy odlišuje celá řada skutkových i právních rozdílů. Ten nejdůležitější spočívá v tom, že v nyní posuzované věci bylo, jak již bylo ostatně konstatováno, účinné vyšetřování provedeno.

26. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky týkající se nedostatečného odůvodnění. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna dostatečně, logicky a srozumitelně. Je z nich patrno, jaké důvody vedly orgány činné v trestním řízení k závěru o tom, že jednání vedlejších účastníků nenaplnilo znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte ani dalších v úvahu přicházejících trestným činům. Orgány činné v trestním řízení se přitom adekvátně zabývaly a dostatečným způsobem se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Napadená rozhodnutí sice nedávají explicitní odpověď na všechny námitky stěžovatelky, nelze však pominout, že mnoho z nich je vypořádáno nepřímo, implicitně, skrze popis skutkových zjištění, hodnocení důkazů a vlastní právní závěry orgánů činných v trestním řízení, jež dostatečným způsobem dokládají závěry o tom, že jednání vedlejších účastníků svou intenzitou nepřesáhlo hranici zakládající trestní odpovědnost a že by zahájení trestního stíhání v této věci tedy nebylo důvodné. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, z níž plyne, že není porušením požadavku na náležité odůvodnění, jestliže soudy, resp. orgány činné v trestním řízení, nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Těmto standardům orgány činné v trestním řízení dostály, jejich rozhodnutí jsou - mj. s ohledem na jejich povahu a procesní fázi trestního řízení, v němž byla vydávána - dostatečně odůvodněna.

27. Ústavní soud dále považoval za neopodstatněnou i námitku stěžovatelky, že policistky přítomné při jejím prvním podání vysvětlení se k ní chovaly necitlivě a že na podání vysvětlení hodně spěchaly. V tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje se závěry krajského státního zastupitelství, které mělo (mj. s ohledem na dobu, po kterou celé podání vysvětlení trvalo) za to, že nic nenasvědčuje tomu, že by policistky na podání vysvětlení jakkoli spěchaly. Pokud jde o námitku, že se policistky ke stěžovatelce měly chovat necitlivě, tak tuto námitku stěžovatelka vznesla poprvé až v ústavní stížnosti. Je tudíž nepřípustná a Ústavní soud se jí nemohl zabývat (viz např. usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1589/21, bod 20).

28. Rozporuje-li stěžovatelka i postup policejního orgánu při jejím druhém podání vysvětlení, které se konalo mj. za účelem vyjasnění otázky četnosti fyzických útoků vedlejší účastnice, tak i v tomto případě se jedná o námitku neopodstatněnou. Z úředního záznamu o doplnění podaného vysvětlení je patrno, že stěžovatelka na jasný dotaz policejního orgánu ohledně četnosti útoků vylíčí pouhé dva útoky, které od sebe navíc dělily dva roky. Z kontextu je patrno, že policejní orgán se na tuto otázku tázal specificky kvůli tomu, že stěžovatelka v prvním podaném vysvětlení zmínila pouze jednu facku, avšak dříve před úřednicemi odboru sociálních věcí Krajského úřadu Karlovarského kraje uvedla, že k fyzickým útokům docházelo opakovaně. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka v důsledku nesprávného vedení výslechu policejním orgánem neuvedla vše, co chtěla, resp. že by úřední záznam neodpovídal realitě. Text úředního záznamu byl stěžovatelce navíc přečten, měla možnost si jej znovu pozorně přečíst a shodu jeho textu se svou výpovědí stvrdila podpisem. Tyto skutečnosti přitom stěžovatelka nijak nerozporuje.

29. Konečně, Ústavní soud nemohl ani přisvědčit námitce, že orgány činné v trestním řízení měly stěžovatelce poskytnout toliko formální a tím pádem nedostatečné poučení ohledně jejích práv a v důsledku toho měl policejní orgán porušit požadavek na kontrolu vyšetřování ze strany veřejnosti, respektive na aktivní participaci poškozeného na vyšetřování. Z tohoto požadavku plyne orgánům činným v trestním řízení především povinnost, aby byla oběť do vyšetřování zapojena v rozsahu nezbytném k zajištění svých oprávněných zájmů (viz např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I.ÚS 1565/14, bod 57), což v praxi implikuje především povinnost orgánů činných v trestním řízení umožnit oběti přístup do spisu a informovat ji o rozhodnutích, jež byla v její věci přijata, a to včetně jejich odůvodnění, aby mohla posoudit, zda bylo provedeno účinné vyšetřování a případně zvážit využití opravných prostředků (viz např. rozsudek ESLP ze dne 4. 5. 2001 ve věci Kelly a další proti Spojenému Království, č. 30054/96, §§ 98 a 117). Je pravdou, že rozhodnutí o odložení věci bylo stěžovatelce doručeno až na základě její iniciativy, avšak lhůta k podání stížnosti jí byla zachována a stěžovatelce nic nebránilo stížnost podat (stejně jako navazující opravné prostředky). Stejně tak jí byl zajištěn i přístup do spisu. K porušení požadavku na kontrolu ze strany veřejnosti, resp. na aktivní participaci poškozené nedošlo. Ústavní soud připomíná, že ne každé dílčí pochybení orgánů činných v trestním řízení automaticky znamená porušení práva na účinné vyšetřování.

30. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu