IV.ÚS 3733/14
V PLATNOSTI- KS Brno 20 Co 670/2013
- ÚS IV.ÚS 3733/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů nezakládala porušení ústavních práv. Soud uznal, že oprávněný má právo podat návrh na zastavení exekuce, což je součástí dispozičního principu v exekučním řízení. Postup soudního exekutora a odvolacího soudu nebyl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud rozhodl, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl bez meritorního vyšetření.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatele Ing. Františka Čermáka, právně zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Krakovská 7, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 20 Co 670/2013, a proti usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 14. 10. 2013, č. j. 103 Ex 38436/11-216, za účasti Krajského soudu v Brně a JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a principu ukládání povinností pouze na základě zákona a v jeho mezích, zakotveného v čl. 4 odst. 1 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, jehož se stěžovatel účastnil jako povinný. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, č. j. 75 EXE 3099/2011-36, byla na majetek stěžovatele a dalších dvou povinných nařízena exekuce k vymožení vykonatelné pohledávky oprávněné společnosti KCP Invest, a.s., IČ: 26682907, se sídlem Táborská 29, Praha 4, ve výši 4 313 296,- Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov. Soudní exekutor v tomto řízení vydal dne 2. 2. 2012 exekuční příkaz, č. j. 103 Ex 38436/11-76, jímž nařídil exekuci srážkami ze mzdy stěžovatele. Vedle toho měla být exekuce provedena přikázáním jiné peněžité pohledávky, prodejem movitých věcí a zřízením exekutorského zástavního práva. Dne 11. 2. 2013 a 12. 2. 2013 byly soudním exekutorem vydány další exekuční příkazy, č. j. 103 Ex 38436/11-169 a 103 Ex 38436/11-172, kterými byla nařízena exekuce přikázáním pohledávek z účtů manželky stěžovatele. Následně dne 18. 2. 2013 a 13. 3. 2013 byly vydány exekuční příkazy, č. j. 103 Ex 38436/11-174 a 103 Ex 38436/11-183, postihující další peněžní účet manželky stěžovatele a rovněž její důchod. Manželka stěžovatele dne 6. 3. 2013 podala podle ustanovení § 267 odst. 1 občanského soudního řádu návrh na vyloučení majetku z exekuce, neboť tvrdila, že jednak společné jmění manželů bylo zúženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 11. 2010, č. j. 27 C 410/2009-26, jednak se v řízení vymáhá výlučný závazek stěžovatele, k němuž se zavázal bez jejího vědomí či souhlasu. Dne 5. 4. 2013 manželka stěžovatele podle § 268 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu podala rovněž návrh na částečné zastavení exekuce. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2013, č. j. 75 EXE 3099/2011-179, byla exekuce v rozsahu návrhu manželky stěžovatele zastavena, přičemž následně došlo i ke zrušení uvedených exekučních příkazů. Dne 9. 10. 2013 byl soudnímu exekutorovi doručen návrh oprávněného na zastavení exekuce proti stěžovateli. Usnesením ze dne 14. 10. 2013, č. j. 103 Ex 38436/11-216, soudní exekutor podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, exekuci proti stěžovateli zastavil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž zejména uvedl, že návrh oprávněného na zastavení exekuce je nutno považovat za zneužití práva, neboť jeho cílem bylo způsobit stěžovateli újmu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 20 Co 670/2013, bylo odvolání stěžovatele odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění konstatoval, že napadeným usnesením nebyla stěžovateli způsobena újma, neboť exekuční řízení bylo vůči němu zastaveno. K tomu dodal, že v souzené věci není ani založena subjektivní přípustnost odvolání, neboť odvolací soud nemá možnost a ani není v jeho kompetenci řešit tzv. širší uspořádání vztahů účastníků a jakýmkoliv způsobem zasahovat do práva oprávněného činit dispoziční úkon. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom dispozičních práv oprávněného v exekučním řízení, nicméně v nyní projednávané věci navržení zastavení exekuce vnímá jako zneužití práva. Tvrdí, že cílem tohoto procesního úkonu bylo způsobit mu újmu. Z dosavadního průběhu exekuce postižením majetkových práv povinného je totiž zřejmé, že stěžovatel povinnosti řádně plnil a nebylo tudíž možné neočekávat postupné uhrazení vymáhané pohledávky. Účelovost podání návrhu na zastavení exekuce stěžovatel spatřuje jednak v tom, že zastavení exekuce bylo navrženo pouze vůči němu (nikoliv tedy vůči dalším povinným), jednak v tom, že předmětné exekuční řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti novely exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb., V tomto řízení tak neexistovala zákonná možnost postihu majetku manžela povinného. Stěžovatel se domnívá, že uvedeným postupem si oprávněný pouze zajistil možnost zahájení nového exekučního řízení, v němž by již bylo postižení majetku jeho manželky možné. Pochybení Krajského soudu v Brně mělo rovněž spočívat v tom, že se předmětnou věcí dostatečně nezabýval, nezohlednil celkový skutkový stav a rovněž nedodržel požadavek řádného, logického a srozumitelného odůvodnění. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí. III. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a obsahem exekučního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Podstatou ústavní stížnosti je domnění stěžovatele, že oprávněný v exekučním řízení postupoval účelově, kdy si zneužitím práva učinit dispoziční úkon zajistil možnost vedení exekuce za příznivějších podmínek, konkrétně s připuštěním postižení majetku manželky stěžovatele. Tento argument však Ústavní soud nemůže uznat. Exekuční řízení je ovládání dispozičním principem, jež se v něm uplatňuje daleko šířeji než v řízení nalézacím. Je-li výlučným právem oprávněného disponovat exekučním řízením i jeho předmětem, je nutno mezi tato práva řadit nejen možnost úvodní iniciace, nýbrž rovněž zastavení dalšího pokračování exekučního řízení. Jinými slovy, exekuci nelze provést tehdy, pokud to přímo nevyplývá z vůle oprávněného. Dojde-li proto k podání návrhu na zastavení exekuce ze strany oprávněného, je podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jedinou možností soudního exekutora, resp. civilního soudu, dalšímu vedení exekuce zamezit, a to právě jejím zastavením. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí procesního, nikoliv meritorního, charakteru, není oprávněnému bráněno iniciovat exekuci novou. Pokud však k této situaci dojde, je nutno na straně oprávněného zohledňovat účelnost (nikoliv však účelovost) takového postupu např. uložením povinnosti náhrady nákladů povinnému účastníkovi. S ohledem na tento stav právní úpravy nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že postupem soudního exekutora ani Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv či svobod stěžovatele. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. IV. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomu usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2015 Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.