IV.ÚS 3741/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FVE Václavice a. s., sídlem Sochorova 3228/46, Brno, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kobližná 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018 sp. zn. 20 Cdo 2200/2018, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále že byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Usnesením ze dne 20. 9. 2016 č. j. 48 EXE 2930/2015-196 Obvodní soud pro Prahu 1 v exekuční věci stěžovatelky (jako oprávněné), vedené u soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, pod sp. zn. 015 EX 2221/2015, pro částku 8 000 000 Kč, a to na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2015 č. j. 48 EXE 2930/2015-51, zamítl návrh obchodní společnosti FVE INVEST a. s. (jako povinné) ze dne 10. 12. 2015 na zastavení exekuce.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 č. j. 16 Co 148/2017-299 bylo k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla k dovolání povinné usnesení soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity; ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Na základě výše uvedeného Ústavní soud opakovaně vyvozuje, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

7. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného usnesení, že Obvodní soud pro Prahu 1 bude opětovně rozhodovat o návrhu povinné na zastavení exekuce, přičemž v takto otevřeném řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.

8. Ústavní soud na doplnění uvádí, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. února 2019 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj