IV.ÚS 3741/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025 č. j. 8 Tdo 751/2025-1094, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. dubna 2025 č. j. 11 To 39/2025-1051 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 12 T 44/2024-964, za účasti Nejvyšší soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, zásady in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny, principu ultima ratio podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a že jimi byl porušen zákaz libovůle v rozhodování soudů.

2. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání 4 roky a k trestu propadnutí věci.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka porušení svých ústavních práv shledává v postupu obecných soudů, kterým vytýká zejména vady při dokazování, namítá ale i nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu a neadekvátní trest. Stěžovatelka obecným soudům vytýká konkrétně opomenuté důkazy, nesprávné hodnocení důkazů, libovůli a porušení zásady rovnosti zbraní, porušení zásady in dubio pro reo a porušení presumpce neviny, jakož i nesprávnou aplikaci zásady ultima ratio. Obecné soudy podle ní rovněž nesprávně dovodily její zavinění v podobě nepřímého úmyslu. V obsáhlé argumentaci v ústavní stížnosti vytýká celou řadu vad také postupu vyšetřujícího policejního orgánu v přípravném řízení i orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům. Ústavní soud toliko posuzuje, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní (viz např. usnesení ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18, bod 25.).

7. Obecné soudy v trestním řízení postupovaly v souladu s právní úpravou a svůj postup vždy řádně odůvodnily. Napadená rozhodnutí z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, obstojí. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 16.). Argumentace stěžovatelky před Ústavním soudem se významně neliší od její argumentace před obecnými soudy, které se s ní dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení navíc nezabýval jen formálními nedostatky stěžovatelčina dovolání - obšírně přezkoumával rovněž to, zda při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, případně zda skutková zjištění nebyla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích (napadené usnesení Nejvyššího soudu, body 21. a násl.). Ústavní soud na jeho závěrech neshledává jakoukoli protiústavní vadu a pro stručnost na ně odkazuje.

8. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu