IV.ÚS 3749/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem, sídlem Kaprova 40/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2025 č. j. 28 Cdo 1686/2025-218, výrokům I a III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. ledna 2025 č. j. 5 Co 9/2024-149 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2024 č. j. 23 C 4/2023-117, a to v části výroku IV., v níž byla zamítnuta žaloba o vydání ve výroku specifikovaných pozemků v k. ú. Bezkov, vymezených geometrickým plánem ze dne 26. ledna 2024 č. 292-27/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel je církevní právnickou osobou, jejímž zřizovatelem je Církev římskokatolická. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně vůči vedlejšímu účastníkovi se jako osoba oprávněná podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.") domáhal vydání pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4 a X5 v obci B. a v katastrálním území B., podle současného stavu podle katastru nemovitostí, a to včetně všech součástí a příslušenství, in eventum vydání pozemků tak, jak budou nově vymezené v geometrickém plánu, které se oddělují z pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4 a X5 v obci B., v katastrálním území B. (případně celé pozemky a u některých pozemků nové pozemky jako jejich původní části) podle stavu podle katastru nemovitostí, a to včetně všech součástí a příslušenství s tím, že pozemky budou upřesněny v návaznosti na dodělaný a schválený geometrický plán, stejně tak identifikace geometrického plánu. Stěžovatel se současně domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 7. 12. 2022 č. j. SPU 328787/2022, kterým správní orgán rozhodl o nevydání pozemků stěžovateli, neboť zde existuje překážka vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Ta spočívá v tom, že pozemky parc. č. X3 a X4 jsou přímo zastavěny stavbami ve vlastnictví třetí osoby (společnosti LST a. s.) a ostatní pozemky parc. č. X1, X2 a X5 s nimi v terénu tvoří jeden souvislý funkční celek Lesní školky M.

2. Krajský soud napadeným rozsudkem stěžovateli část pozemků vydal (výrok I a III), částečně žalobu zamítl (výrok II a IV), současně tímto rozsudkem nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 7. 12. 2022 (výrok V), přičemž o nákladech soudního řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VI).

3. Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel odvoláním, jímž napadl část zamítavého výroku IV týkajícího se některých nevydaných pozemků, jichž se týká i nyní podaná ústavní stížnost. Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí krajského soudu v odvoláním napadené části výroku IV potvrdil (výrok I). Změnil jej co do nákladového výroku VI (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelem předestřená otázka, tj. zda vydání předmětných pozemků brání okolnost, že tvoří součást funkčně propojeného areálu (lesní školky) ve vlastnictví třetí osoby, vrchní soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud připomněl, že výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se sice zásadně týká zastavěného pozemku, avšak za zastavěný lze ve smyslu tohoto ustanovení považovat i takový pozemek, nebo jeho část, jež se stavbou tvoří nedělitelnou součást funkčního celku (areálu). Existence areálu přitom sama o sobě nevylučuje vydání jednotlivých (např. okrajových) pozemků, vyžaduje však pečlivé posouzení, zda lze pozemek oddělit, aniž by byla narušena funkční provázanost staveb a pozemků tvořících areál. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí a existence uceleného areálu je otázkou úzce spjatou s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení přísluší především soudům nižších stupňů, a že dovolací soud může do jejich úvahy kasačně zasáhnout pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená či nezohledňující relevantní skutkové okolnosti. Jelikož závěr vrchního soudu, že sporné pozemky představují nedělitelnou součást funkčního areálu lesní školky, takovou vadou netrpěl a nedošlo ani k porušení principu ex favore restitutionis, Nejvyšší soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu. Námitky stěžovatele brojící proti posouzení charakteru a stavu předmětných pozemků, resp. hodnocení výpovědi konkrétního svědka Nejvyšší soud vyhodnotil jako polemiku se skutkovými, nikoli právními závěry odvolacího soudu a tyto tedy nebyly způsobilé přípustnost dovolání založit.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel rozporuje postup obecných soudů při provádění dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, tak i na tomto základě učiněná skutková zjištění a tvrdí, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav. Vrchní soud založil svůj právní závěr o nemožnosti vydat pozemky na výpovědi zaujatého svědka (vedoucího lesní školky), ačkoli tento svědek se nevyjadřoval k tomu, co vnímal svými smysly, nýbrž toliko předkládal vlastní spekulativní úvahy a domněnky o budoucí hospodářské (ne)funkčnosti areálu a soud k ní neměl tudíž přihlížet. Stěžovatel dále vrchnímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí použil vlastní odborné úvahy z oborů lesnictví, hydrologie a meteorologie, aniž by byly podloženy znaleckým posudkem či jiným odborným důkazem. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nedostatečně a nepřezkoumatelně vypořádaly s jeho námitkami, že vydáním pozemků stěžovateli nedojde ke změně způsobu jejich využití a ani k zániku provozu lesní školky (tak jak si provozovatel lesní školky pronajímá sporné pozemky od vedlejšího účastníka, mohl by si je pronajímat od stěžovatele). Budovy neztratí svůj hospodářský smysl a nestanou se hospodářsky bezcennými. Obecné soudy tedy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.

6. Stěžovatel odmítá závěr soudů o nedělitelné funkční provázanosti pozemků (o výměře cca 11 hektarů) se stavbami lesní školky, neboť je zjevně nepřiměřený a odporuje zásadě restriktivního výkladu výlukových důvodů. Vzhledem k výměře nevydaných pozemků a jejich umístění v terénu zcela jistě nelze všechny pozemky považovat za nezbytně nutné k provozu budov, neboť jak s odkazem na odbornou literaturu tvrdil, lesní školku lze provozovat již od rozlohy 4 hektarů. Obecné soudy nedůvodně upřednostnily zájmy třetího subjektu, který s vědomím blokace pozemků pro účely restituce mohl spekulativně nabýt jen budovy. Závěry soudů odporují ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 217/17, usnesení ze dne 4. 11. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2965/2019, rozsudek ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2754/2021). Obecné soudy měly v souladu s touto judikaturou pečlivě a kontextuálně zkoumat možnost (ne)vydání každého jednotlivého pozemku a své závěry náležitě zdůvodnit, avšak této povinnosti nedostály. Mimo jiné neprovedly test proporcionality porovnávající újmu stěžovatele s důsledky vydání pozemků pro třetí osobu a nerespektovaly zásadu ex favore restitutionis, podle níž je nutno restituční předpisy vykládat ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji.

7. Rozhodnutí obecných soudů nesou znaky svévole a extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nejvyšší soud odepřel stěžovateli spravedlnost, neboť "pouze formalisticky uzavřel, že uvážení v této věci je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů". Tomu však nelze dát za pravdu, neboť podstatným pro právní posouzení a rozhodnutí v dané kauze nebyla skutková zjištění, ale právě jejich právní hodnocení. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak měla ve svém souhrnu porušit základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rovnost před zákonem, resp. rovnost účastníků řízení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i právo vlastnit majetek a legitimní očekávání nabytí majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v kontextu porušení zásad právního státu podle čl. 1 Ústavy a práva na projednání věci zákonem stanoveným postupem podle čl. 4 a 90 Ústavy.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků (viz např. nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 3449/19, body 9 až 11, či ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21, bod 19). Kasační zásah Ústavního soudu by tedy mohl být ospravedlněn např. tím, že by se obecné soudy při interpretaci právních předpisů dopustily libovůle nebo své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Ústavní soud není ani povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. I zde jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, resp. na ně navázanými právními závěry existovaly extrémní rozpory.

9. Nic takového ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady ustanovení ústavního pořádku [mnohé z nich však představují "pouhé" organizační principy ústavního práva a nikoli ustanovení garantující základní práva (srov. čl. 1, 4 a 90 Ústavy), jiné jsou zmíněny pouze emblematicky, aniž by k nim stěžovatel připojil relevantní ústavněprávní argumentaci (čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy)], avšak jádro ústavní stížnosti spočívá v opětovné polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že ve vztahu ke sporným pozemkům byl dán výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tedy že sporné (nevydané) pozemky funkčně souvisí s nemovitostmi ve vlastnictví třetí osoby (společnosti LST a. s.) a tvoří součást areálu Lesní školky M.

10. V tomto směru však Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se těmito otázkami pečlivě zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí žaloby a nevydání některých sporných pozemků logicky a srozumitelně zdůvodnily. Adekvátně přitom reagovaly na námitky stěžovatele a vysvětlily, proč jsou dány důvody pro nevydání produkčních ploch pro pěstování lesní sadby provozovaných lesní školkou ve vztahu k funkčnímu propojení s již pravomocně nevydanými pozemky, a to především těmi, na kterých se nachází stavby ve vlastnictví třetí osoby (společnosti LST a. s.) tvořící s těmito pozemky funkční celek (areál lesní školky). Závěr spočívající v tom, že není dán výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. tak není svévolný. Soudy důsledně následovaly relevantní (především tzv. areálovou) judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5045/2015 nebo ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4343/2017) i Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 217/17) a pečlivě osvětlily funkční souvislost staveb s přilehlými spornými pozemky. Jejich závěry o tom, že vydáním sporných pozemků (tvořících tzv. pěstební pole) by došlo k porušení produkčních funkcí areálu lesní školky nelze považovat za nikterak excesivní (viz především body 42 až 49 rozsudku krajského soudu, body 39 až 44 rozsudku vrchního soudu a body 4 až 7 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tedy neshledal existenci extrémních rozporů mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoli přehodnocovat.

11. Pokud stěžovatel (opakovaně) namítá, že se obecné soudy s některými jeho námitkami nevypořádaly, Ústavní soud toto jeho přesvědčení nesdílí. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III ÚS 989/08). Rozhodnutí obecných soudů těmto standardům vyhovují. Opodstatněná není ani námitka, že se soudy nezabývaly tím, jak společnost provozující lesní školku, resp. její právní předchůdce, nabyly budovy lesní školky. Stěžovatel však netvrdí, že by tyto okolnosti v řízení před obecnými soudy namítal a ani z napadených rozhodnutí nic takového neplyne. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by nabytí budov proběhlo v rozporu s právním řádem.

12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že se obecné soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 217/17, usnesení sp. zn. 28 Cdo 2965/2019, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2754/2021). Nelze souhlasit s tím, že soudy nepostupovaly při posouzení, zda pozemky tvoří se stavbami jeden funkční celek, zdrženlivě, restriktivně a s náležitým ohledem na požadavek proporcionality. Soudy pečlivě osvětlily funkční souvislost staveb s přilehlými pozemky. Neprovedly sice test proporcionality v jeho strukturované podobě (sestávající se ze tří paradigmatických kroků vhodnosti, potřebnosti a poměřování), avšak z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že soudy vzaly hledisko proporcionality náležitě do úvahy a pečlivě vyvažovaly kolidující zájmy tak, aby z obou zájmů bylo zachováno maximum (tj. jak zájem třetí osoby na zachování a funkčnosti areálu, tak i zájem restituenta na navrácení jeho historického majetku). To plně vyhovuje závěrům plynoucím z ustálené praxe Nejvyššího soudu, která aprobuje, byť i jen implicitní provedení testu proporcionality (srov. např. rozsudek ze dne 12. 9. 2023 sp. zn. 28 Cdo 2366/2023, bod 18).

13. V tomto kontextu stěžovatel dále namítá, že závěry obecných soudů jsou nepřiměřené, jelikož z odborných publikací, které byly k jeho návrhu provedeny krajským soudem, plyne, že lesní školku lze provozovat již od výměry 4 hektarů (z napadených rozhodnutí plyne, že v řízení před obecnými soudy stěžovatel uváděl rozlohu 6 hektarů), avšak nakonec mu nebylo vydáno celých 11 hektarů lesa, a to včetně okrajových a od budov lesní školky vzdálených částí areálu. I tato námitka je neopodstatněná, jelikož stěžovatel pomíjí požadavek na nezbytné posouzení individuálních okolností případu, jež představuje inherentní předpoklad náležitého posouzení proporcionality. Obecné soudy se tedy nemohly spokojit pouze s teoreticky nejmenší možnou výměrou, ale naopak v souladu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou hodnotily dopad na konkrétní areál (provoz lesní školky) a konkrétní funkční souvislosti nemovitostí jej tvořících. Vzaly v potaz, že areál tvoří pozemky (především pěstební pole) a budovy (o půdorysné ploše převyšující 700 m2) zbudované v blízkosti pěstebních polí a zkolaudovaných za účelem plnění funkcí lesní školky, jež dohromady tvoří jeden funkční celek, který je vzájemně propojen infrastrukturou - cestami, závlahovým systémem atd. (k tomu viz podrobněji bod 44 napadeného rozhodnutí vrchního soudu). V kontextu uvedeného tedy není možné akceptovat námitku stěžovatele, že by se snad nevydáním sporných pozemků (pěstebních polí lesní školky) mělo zajišťovat "luxusní" a nikoli nezbytné fungování budov ve vlastnictví třetí osoby (společnosti LST a. s.).

14. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že se Nejvyšší soud vůči stěžovateli dopustil odepření spravedlnosti, když konstatoval, že posouzení těchto otázek je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů (viz bod 6 usnesení Nejvyššího soudu). Na uvedeném závěru není nic neústavního, naopak odpovídá roli Nejvyššího soudu.

15. Ústavní soud dále podotýká, že obecné soudy neporušily ani princip ex favore restitutionis. Obecné soudy totiž (na rozdíl od správního orgánu) pečlivě posoudily konkrétní okolnosti daného případu a místní situaci. Na tomto základě pak rozhodly o tom, že stěžovateli má být vydána celá řada pozemků (nenapadené výroky I a III rozsudku krajského soudu), a to jak pozemků, u nichž bylo prokázáno, že nejsou pro provoz lesní školky zcela nezbytné (především šlo-li o lesní pozemky mimo oplocený areál), tak i pozemků tvořících součást oploceného areálu, u nichž i po provedeném dokazování nadále přetrvaly relevantní pochybnosti o jejich nezbytnosti pro řádné fungování lesní školky (např. pozemkové pásy osázené vzrostlým lesním porostem vsazené mezi produkční plochy lesní sadby, jež mají napomáhat s udržováním mikroklimatu a sloužit jako větrolam). Nelze tedy říct, že by soudy nezaujaly ke stěžovateli vstřícnou interpretaci restitučních zákonů, ostatně, ani aplikace principu ex favore restitutionis nemůže soudy instruovat k tomu, aby překračovaly zákonný režim církevních restitucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. 28 Cdo 428/2019, resp. ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).

16. Vrchní soud nepochybil při hodnocení výpovědi svědka (vedoucího lesní školky) a ani v tom, že ji využil jako jeden z argumentů, které ho vedly k odmítnutí námitky stěžovatele, že si společnost LST a. s. mohla namísto sporných pozemků pronajmout jakékoliv blízké pozemky a na nich provozovat pěstební pole lesní školky. Nebylo totiž zřejmé, jaké konkrétní blízké pozemky měl stěžovatel na mysli, jelikož celý areál lesní školky je umístěn uprostřed polí a jediné lesní pozemky (které však nejsou v bezprostřední blízkosti) jsou součástí CHKO Podyjí. Z povahy věci je tak vyloučeno, aby společnost LST a. s. byla schopna provoz lesní školky v jí vlastněných nemovitostech účelově určených jako obslužné stavby pro produkci sazenic konkrétního areálu lesní školky zajistit dovážením, vyvážením, případně rozvážením sadebního materiálu z míst desítky kilometrů vzdálených. V tomto kontextu není možné výpověď svědka, resp. vrchním soudem (na jejím základě) učiněné závěry o ekonomické neudržitelnosti alternativ provozu lesní školky navržených stěžovatelem považovat za jakkoli excesivní.

17. V podobném duchu lze odmítnout též námitku stěžovatele, že se vrchní soud měl "dopustit" vlastních odborných úvah z oborů lesnictví, hydrologie a meteorologie, aniž by byly podloženy znaleckým posudkem či jiným odborným důkazem. Pokud měl stěžovatel na mysli závěry o tom, že les okolo areálu lesní školky, která je jinak umístěna v polích, jí pomáhá udržet vhodné mikroklima, úroveň vlhkosti a zadržovat vodu, resp. že v současnosti školka nemá dostatečný vodní zdroj pro závlahy a je odkázána na klimatické srážky atd. (viz bod 43 odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu), jde o skutková zjištění, jež na základě v řízení provedených důkazů (odborné literatury, místního šetření a výslechu svědků) učinil již krajský soud (resp. již před ním správní orgán). Vrchní soud z nich pouze vyšel a zopakoval je.

18. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Jeho ústavní stížnost tudíž odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu