IV.ÚS 3751/14
V PLATNOSTI- VS Praha Nco 95/2014-344
- ÚS IV.ÚS 3751/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána proti dílčímu rozhodnutí, které neuzavírá celé řízení. Soud uvedl, že ústavní stížnost je přípustná pouze proti konečným rozhodnutím, která zasáhnou do základních práv. Stížnost nebyla podána s dostatečnou argumentací a bez reálného právního zastoupení, což je podle zákona povinné. Rozhodnutí bylo vyhotoveno bez účastníků a bez ústního jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jiřího Dvořáčka, zastoupeného JUDr. Jiřinou Poslušnou, advokátkou se sídlem Jindřichův Hradec, nám. Míru 162/I, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014 č. j. Nco 95/2014-344 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2014 č. j. 7 Nc 1017/2014-355, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno stěžovatelem vznesené námitce podjatosti ve výrocích uvedených soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci. V ústavní stížnosti, která byla na výzvu Ústavního soudu doplněna, nejsou ani po tomto doplnění uvedeny důvody, pro které má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny. Ústavní soud přesto přezkoumal ústavní stížnost a stěžovatelem napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný z hlediska procesních podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení o nevyloučení soudců řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12, III. ÚS 2913/13 či IV. ÚS 2572/14 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud - v souvislosti s absencí argumentace v ústavní stížnosti - dodává, že v řízení před Ústavním soudem musí být navrhovatel zastoupen advokátem. Smysl a účel obligatorního zastoupení advokátem lze spatřovat zejména v mimořádné závažnosti a specifičnosti řízení a s tím spojené snaze povinným právním zastoupením nejen zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního podání kvalifikovaného návrhu. Z uvedeného vyplývá nezbytnost reálného právního zastoupení od počátku řízení, tj. včetně sepsání samotné ústavní stížnosti (srov. sp. zn. Pl. ÚS 1/96). Ústavní soud dále upozorňuje, že postup nerespektující zákon by mohl být také důvodem pro odmítnutí návrhu podaného Ústavnímu soudu (sp. zn. II. ÚS 632/06, II. ÚS 1419/09, srov. též kárné rozhodnutí orgánu České advokátní komory ze dne 21. 3. 2003, ve věci č. 12/03, Bulletin advokacie 8/2003). Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2015 JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.