IV.ÚS 3757/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila, a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Klimeše, zastoupeného Mgr. Lukášem Štočkem, advokátem se sídlem K Nemocnici 18, Nový Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2015 č. j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-90, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2016 č. j. 3 VSOL 585/2016-A-147 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 29 NSČR 152/2016-A-166, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 11. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soudy jednaly svévolně a porušily čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy, když zcela jednoznačně překročily meze stanovené zákonem.

2. Porušení práva na spravedlivý proces a odmítnutí práva na soudní ochranu dle stěžovatele nastalo porušením procesních pravidel soudního řízení i nesplněním předpokladů pro postup dle § 214 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Soudy postupovaly zcela mechanicky a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, rozporná a nevypořádaly se s námitkami stěžovatele. Stěžovatel pochybení soudu spatřuje ve skutečnosti, že soud I. stupně nezákonným způsobem předvolal stěžovatele k prohlášení o majetku a současně k návrhu insolvenční správkyně nařídil jeho předvedení. Stěžovatel se předem řádně omluvil a požádal o náhradní termín pro jednání, ale soud neshledal jeho omluvu důvodnou a postupoval v rozporu s ustanovením § 214 insolvenčního zákona. Soud v tomto případě porušil zákonem stanovené podmínky tím, že rozhodl o následném předvedení stěžovatele k výslechu a prohlášení o majetku, přestože předvolání mu nebylo řádně doručeno 10 dnů před výslechem. Stěžovatel byl zadržen Policií ČR v prostorách Okresního soudu v Ostravě, kde měl podat svědeckou výpověď a umístěn v cele předběžného zadržení. V důsledku nepřiměřeného a nedůvodného zásahu došlo k akutnímu zhoršení zdravotního stavu, proto musel být převezen na urgentní příjem nemocnice, dále byl propuštěn do domácího léčení.

3. Postupem státní moci došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (resp. tzv. jiného zásahu) z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, postupem rozhodujících soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

7. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit okolnosti projednávaného případu. V přezkoumávané věci předvolal soud prvního stupně dlužníka řádně postupem podle ustanovení § 214 odst. 1 insolvenčního zákona k výslechu a k prohlášení o majetku (usnesení ze dne 30. 9. 2015 č. j. 37INS 33533/2014-A-80). Současně byl dlužník v předvolání, jež mu bylo doručováno do vlastních rukou, poučen o tom, že nedostaví-li se k insolvenčnímu soudu osobně bez včasné a důvodné omluvy, bude předveden. Dne 16. 10. 2015 došla soudu žádost dlužníka o "odročení" z důvodu, že podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že požádal o nový termín po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně nepovažoval omluvu stěžovatele za důvodnou a postupoval dle ustanovení § 214 odst. 2 insolvenčního zákona.

8. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že se zřetelem na dlužníkem uváděné skutečnosti (podání opravného prostředku proti rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek) nelze jeho omluvu považovat za důvodnou. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže v případě, že se dlužník k prohlášení o majetku podle ustanovení § 214 odst. 1 insolvenčního zákona dne 19. 10. 2015 v 8:30 hodin nedostavil, postupoval podle ustanovení § 52 o. s. ř. a ustanovení § 214 odst. 2 insolvenčního zákona, a nařídil předvedení dlužníka. Skutečnost, že předvedení dlužníka nařídil ještě na týž den v 15.00 hodin, je přitom bez významu. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů nevyhověl soud prvního stupně omluvě stěžovatele (odvolání nemá odkladný účinek k zjištění úpadku a prohlášení konkurzu, opakovaně se nedostavoval k jednáním nařízeným v insolvenčním řízení, opakované nedůvodné omluvy).

9. Rovněž v této souzené věci jde o situaci, kdy tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele již netrvá (ostatně též stěžovatel se domáhá jen deklarace porušení svých ústavně zaručených práv a svobod v minulosti). Právní relevance tvrzeného protiústavního zásahu se tak redukuje na rámec ochrany stěžovatelových osobnostních práv; lze dovozovat podle povahy věci, že jde o nárok na náhradu imateriální újmy, která by mu in eventum byla jednáním orgánu veřejné moci způsobena. Stěžovatel totiž netvrdí, že by bylo rozhodnuto o jeho povinnosti hradit náklady předvedení, či že by mu byla předvedením způsobena jiná majetková újma.

10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel navrhl zrušit i rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy dovolání podal v souladu s poučením odvolacího soudu z důvodů uvedených v § 237 o. s. ř., ale usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 (KSOS 37 INS 33533/2014 29 NSČR 152/2016-A-166) bylo dovolání stěžovatele (dlužníka) odmítnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dovolání přípustné podle § 237 proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření. Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že ani nesprávné poučení o dovolání odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně přísluší Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2410/15 ze dne 26. 8. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/15 ze dne 7. 4. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 3894/14 ze dne 5. 5. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1458/15 ze dne 15. 9. 2015). Všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz.

11. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

12. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu