IV.ÚS 3759/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Blížencové, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. 22 ICdo 138/2025-434, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2025 č. j. 12 ICm 3023/2021, 11 VSOL 15/2025-362 (KSBR 3 INS 1901/2021) a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2024 č. j. 12 ICm 3023/2021-210, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2024 č. j. 12 ICm 3023/2021-231, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Petra Vysoudila, insolvenčního správce dlužníka Lubomíra Blížence, a obchodní společnosti Dexindra s. r. o., sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Do soupisu majetkové podstaty dlužníka (manžela stěžovatelky) byl insolvenčním správcem zapsán spoluvlastnický podíl ideální 1/2 na nemovitostech - pozemcích parc. č. X1 a parc. č. st. X2, jehož součástí je stavba č. p. X3, to vše zapsané na LV č. X4 v k. ú. V., a to i přesto, že stěžovatelka je od 4. 2. 1998 zapsána v katastru nemovitostí na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 28. 2. 1995 jako výlučný vlastník těchto nemovitostí.

2. Stěžovatelka proti tomu brojila vylučovací žalobou, kterou Krajský soud v Brně zamítl. K odvolání stěžovatelky pak Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil. Soudy vyšly z toho, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů stěžovatelky a dlužníka bylo zrušeno rozhodnutím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 2. 1994 č. j. 7 C 5/94-6, které nabylo právní moci téhož dne. Až více než rok poté (28. 2. 1995) došlo k uzavření dohody o vypořádání a až 4. 2. 1998 k podání návrhu na vklad práv k dohodou vypořádávaným nemovitostem do katastru nemovitostí. To však již bylo téměř rok po uplynutí tříleté zákonné lhůty (22. 2. 1997) a bezpodílové spoluvlastnictví manželů tak již bylo vypořádáno na základě zákonné nevyvratitelné domněnky vypořádání podle § 149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 1. 8. 1998 (dále jen "občanský zákoník"). Předmětné nemovitosti se staly součástí podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a dlužníka. Tento závěr nemohly žádné námitky stěžovatelky zvrátit, neboť se jednalo o jednoznačně zákonem stanovený následek toho, že ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo k jeho vypořádání s věcněprávními účinky (tj. v této lhůtě měla být nejen uzavřena dohoda o jeho vypořádání, ale též podán návrh na vklad do katastru nemovitostí).

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Stěžovatelka mu totiž jako právní otázku předložila "posouzení vzniku výlučného vlastnického práva dovolatelky k nemovitosti na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů." Z formulace této otázky však nebylo patrné, jaká zobecnitelná právní otázka neměla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Dovolání by beztak nemohlo být přípustné, jelikož soudy rozhodly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z ní plyne, že "ustanovení § 150 odst. 4 [občanského zákoníku] vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoli aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem byla nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcněprávní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke vkladu práv do katastru nemovitostí" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2193/2005, či ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2201/2005). To platí i pro poměry bezpodílového spoluvlastnictví manželů. K totožným závěrům dospěl i Ústavní soud (usnesení ze dne 20. 8. 2000 sp. zn. I. ÚS 412/2000).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a právo vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy se totiž dopustily přepjatě formalistické interpretace a aplikace § 149 odst. 4 občanského zákoníku. Nesprávně upřednostnily postup podle zákonné fikce vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů před jasně projevenou vůlí manželů, jež směřovala k tomu, aby stěžovatelka byla výlučnou vlastnicí nemovitostí. Soudy měly přihlédnout k zásadám, na nichž spočívá soukromé právo, zejména k zásadě dobrých mravů, ochraně legitimního očekávání, právní jistotě a autonomii vůle smluvních stran. S ohledem na tyto zásady měly vyložit i dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a dát jí přednost před "formalistickým lpěním na izolovaném textu zákona či na čistě formálních kritériích". Výsledkem je právní závěr, který sice formálně odpovídá výkladu textu zákona, avšak není v souladu s materiální spravedlností.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru ale Ústavní soud v dané věci neshledal.

6. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, z jakých skutečností dovozují svůj závěr o tom, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo vypořádáno na základě zákonné nevyvratitelné domněnky a že se nemovitosti staly součástí podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a dlužníka. Vyšly z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž § 150 odst. 4 občanského zákoníku v rozhodné době vyžadoval, aby vypořádání společného jmění manželů s věcněprávními účinky bylo provedeno ve tříleté zákonné lhůtě (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2193/2005 sp. zn. 22 Cdo 2201/2005 či obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 412/2000). Závěr, že v této lhůtě nepostačí pouze uzavřít dohodu o vypořádání, nýbrž musí být i podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, tak nepředstavuje interpretační libovůli obecných soudů. Jelikož k podání návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí došlo až téměř rok po uplynutí této lhůty, není nic neústavního na závěru obecných soudů, že se podle zákonné nevyvratitelné domněnky stal každý z manželů vlastníkem ideální poloviny nemovitostí. Stejně tak není neústavní závěr obecných soudů, že nesprávným postupem katastrálního úřadu a vkladem výlučného vlastnického práva stěžovatelky, nelze důsledky této nevyvratitelné domněnky vzniku spoluvlastnictví překonat. V respektování občanského zákoníku a na něj navazující soudní praxe nelze spatřovat přepjatý formalismus.

7. V návaznosti na to Ústavní soud neshledal jako opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k základním zásadám soukromého práva (ochraně dobrých mravů, legitimního očekávání, právní jistoty a autonomie vůle smluvních stran) a upřednostnily formalistický výklad dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů před vůlí, kterou v ní účastníci vyjádřili. V tomto případě totiž vůbec nešlo o výklad zmíněné dohody, z jejíhož obsahu byla vůle manželů jednoznačně seznatelná. Tuto vůli obecné soudy nijak nezpochybnily (srov. např. body 32 až 39 rozhodnutí vrchního soudu). Nastoupení zákonné nevyvratitelné domněnky vypořádání bylo výhradně důsledkem liknavého postupu stěžovatelky a jejího manžela, tj. nepodání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí ve stanovené tříleté lhůtě. Za této situace se stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat dobré víry, korektivu dobrých mravů či legitimního očekávání, neboť spornost jejího vlastnického postavení je přímým důsledkem jejího vlastního opomenutí, a nikoli formalistického postupu soudů.

8. Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že by její vlastnické právo k nemovitostem nebylo až dosud zpochybněno žádným pravomocným rozhodnutím soudu. K totožným závěrům, k nimž dospěly soudy v nyní projednávané věci, již dospěly soudy v exekučním řízení vedeném na majetek manžela stěžovatelky (srov. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 29. 3. 2018 č. j. 54 Co 83/2017-224, které potvrdilo usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 11. 2016 č. j. 16 EXE 376/2013-180).

9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Její ústavní stížnost tudíž odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu