IV.ÚS 3769/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného Mgr. Bc. Štefanem Rehákem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2025 č. j. 7 Tdo 630/2025-21137, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 5 To 21/2022-20229 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. září 2021 č. j. 34 T 4/2018-19028, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným pro pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a ve znění zákona č. 333/2020 Sb., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Vrchní soud v Olomouci pak svým ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu (ohledně stěžovatele v celém rozsahu) a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.

2. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v dovolání mimo jiné namítal, že byl odsouzen na základě procesně nepoužitelného důkazu, a to na základě svědecké výpovědi T. S. Tento svědek byl krajským soudem vyslechnut do protokolu mimo hlavní líčení v nepřítomnosti stěžovatele (obviněného). Svědek využil svého práva nevypovídat a omezil se pouze na potvrzení své dřívější výpovědi z přípravného řízení. Krajský soud následně přistoupil k přečtení protokolu o výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení podle § 211 odst. 1 trestního řádu. K tomu dal souhlas státní zástupce i advokát stěžovatele, avšak nikoli stěžovatel, který se z hlavního líčení omluvil.

3. Nejvyšší soud dal stěžovateli za pravdu, že postupem krajského soudu došlo k porušení § 211 odst. 1 trestního řádu. Odmítl názor vrchního soudu, že souhlas obviněného může být nahrazen souhlasem jeho obhájce, neboť souhlas podle § 211 odst. 1 trestního řádu musí učinit obviněný osobně. Nejvyšší soud však uzavřel, že z protokolu o svědecké výpovědi T. S. soudy nižších stupňů neučinily prakticky žádná skutková zjištění, neboť zmíněný svědek o sporné činnosti téměř nic nevěděl. Soudy obou stupňů pak toliko podpůrně konstatovaly, že nevědomost svědka o zásadních věcech týkajících se společnosti, jejímž byl jednatelem, zapadá do celkového obrazu skutkových zjištění (tj. že se jednalo o tzv. bílého koně). Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s názorem státního zástupce, že výše zmíněná informace fakticky nijak neovlivnila rozhodná skutková zjištění důležitá pro naplnění skutkové podstaty trestného činu. O osobě svědka a jeho roli ve společnosti, jejímž byl jednatelem, si soudy učinily závěr z řady dalších důkazů, včetně provedených odposlechů, opisu z rejstříku trestů atd. Totéž platí o podstatě fungování této společnosti a jejích vztazích s obviněnými právnickými osobami. Zjištění soudů nižších stupňů se opíralo o řadu dalších odlišných důkazů. Nejvyšší soud uzavřel, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu se nezakládají na procesně nepoužitelných důkazech.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a práva na obhajobu ve spojení s právem vyslýchat svědky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že byl odsouzen mj. na základě důkazu, který byl proveden v rozporu s trestním řádem, tj. že v hlavním líčení byl čten protokol o výpovědi svědka, aniž by byly splněny podmínky § 211 odst. 1 trestního řádu. S tímto postupem sice vyslovil souhlas jak státní zástupce, tak obhájce stěžovatele, avšak nikoli osobně stěžovatel. Toto pochybení výslovně identifikoval i Nejvyšší soud, avšak nijak jej nezhojil. Pouze stěžovateli sdělil, že "na tomto porušení vlastně nezáleží, protože [...] nemělo rozhodující vliv na výsledek řízení." Nejvyšší soud měl dát stěžovateli najevo, že "jeho právo na obhajobu je relativní a může být porušeno, pokud se takové porušení zpětně jeví jako únosné". Podle stěžovatele však jeho základní práva nemohou být "podmíněna hodnocením významu jednotlivých důkazů ze strany soudu." Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelem vytýkanou procesní vadu řízení s odkazem na "neexistující kritérium nedostatečné intenzity zásahu" nezhojil. Tím se dopustil svévole a popřel ústavní garance trestního řízení.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předně konstatuje, že pokud stěžovatel navrhuje zrušit i rozsudek krajského soudu, který byl v rozsahu týkajícím se stěžovatele rozsudkem vrchního soudu zrušen, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto rozsudku není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

6. Dále Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není další instancí v systému trestního soudnictví a obecně mu nepřísluší hodnotit proces dokazování, včetně hodnocení důkazů, stejně jako posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění. To náleží trestním soudům a je to výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

7. Jádro ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry obecných soudů (především pak Nejvyššího soudu) o tom, zda čtením protokolu v hlavním líčení o výpovědi svědka z přípravného řízení, aniž by byly splněny podmínky § 211 odst. 1 trestního řádu (tj. bez souhlasu obviněného), došlo k porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu. Stěžovatel v zásadě opakuje své námitky, které uplatnil již v jednotlivých stadiích trestního řízení, zejména v jím podaném odvolání a dovolání. Nejvyšší soud se jeho námitkami pečlivě zabýval a náležitě je zodpověděl. Stěžovatel se však v ústavní stížnosti s argumentací Nejvyššího soudu nijak relevantně nevypořádává. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v trestním soudnictví. Tato role mu však nepřísluší.

8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že žádnými ústavně relevantními vadami netrpí. Uvedený závěr nemůže zvrátit ani argumentace stěžovatele, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je svévolné a vnitřně rozporné, neboť na jedné straně konstatuje porušení základních práv stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces a na straně druhé tvrdí, že toto porušení nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Tato argumentace však stojí na celé řadě významových posunů a zkreslení odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

9. Předně Nejvyšší soud nedospěl, jak tvrdí stěžovatel, k závěru, že napadenými rozhodnutími soudů nižších instancí došlo k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu. Nejvyšší soud pouze konstatoval, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení § 211 odst. 1 trestního řádu, neboť v hlavním líčení byl čten protokol o výslechu svědka, aniž by pro to byly splněny všechny podmínky (absentoval osobní souhlas stěžovatele). Svou další argumentací pak Nejvyšší soud jasně deklaroval, že základní práva stěžovatele porušena nebyla, neboť soudy neučinily z protokolu o svědecké výpovědi prakticky žádná skutková zjištění. Skutková zjištění rozhodná pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu soudy opřely o celou řadu jiných důkazů.

10. Tento závěr Nejvyššího soudu nevykazuje žádné ústavně relevantní vady. Zohledňuje totiž (byť implicitně) konstantní judikaturu Ústavního soudu, která v tomto směru stojí na dvou principech. První z nich vychází z toho, že ne každé porušení zákona automaticky vede k porušení ústavních norem garantujících základní práva. V kontextu práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu to především znamená, že ne každá individuální procesní vada automaticky dosahuje úrovně ústavnosti a nemusí tedy nutně vyústit v kasaci napadených rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska je totiž podstatné, že je posuzována spravedlnost procesu jako celku; nikoliv jen jeho jednotlivých fází, resp. jednotlivých úkonů (srov. např. nález ze dne 9. 10. 2007 sp. zn.

I. ÚS 677/03)

11. Druhý princip pak vychází z toho, že soudy musí v rámci volného hodnocení důkazů přihlédnout k zákonnosti důkazu jakožto k jednomu z kritérií hodnocení každého jednotlivého důkazu. Nicméně závěr o tom, že určitý důkaz, který vedl k usvědčení obviněného, byl nezákonně získán nebo proveden, neznamená sám o sobě automaticky protiústavnost odsuzujícího rozsudku. Pokud je závěr o vině bezpečně prokázán ostatními důkazy, které nebyly nezákonné, odsuzující rozsudek z hlediska ústavní konformity obstojí (srov. nálezy ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2260/10 a ze dne 20. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3227/18, bod 21).

12. Na těchto principech stojí i ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož jasně plyne, že zmíněný protokol o výpovědi svědka nebyl pro obecné soudy výlučným ani rozhodujícím důkazem o vině stěžovatele. Naopak, soudy si o skutečnostech rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen, učinily závěr z celé řady dalších důkazů, a to včetně provedených odposlechů, výpovědí svědků, dokumentů daňové správy, opisů z rejstříku trestů atd. (viz např. bod 69 usnesení Nejvyššího soudu; bod 63 rozsudku vrchního soudu; body 99 a 103 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud se nedopustil namítané svévole, a to ani způsobem, kterým zdůvodnil své rozhodnutí, ani hodnocením relevance (váhy) jednotlivých důkazů, resp. skutkových zjištění, o něž byl závěr o vině stěžovatele opřen.

13. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu