IV.ÚS 377/06
V PLATNOSTI- KS Brno 21 Co 451/2005
- ÚS IV.ÚS 377/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nezjistil porušení ústavních práv. Soud se nezabýval přezkumem skutečností ani hodnocením důkazů, které jsou působením obecných soudů. Návrh byl považován za zjevně neopodstatněný, protože soudy v případě řádně odůvodnily své rozhodnutí. Ústavní soud nemá pravomoc přezkumovat správnost aplikace podústavního práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky Společný podnik Rajhradice - v likvidaci, Velké Dráhy 318, Opatovice, právně zastoupené JUDr. Jaroslavou Kalendovou, Hybešova 42, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 21 Co 451/2005 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 8 C 111/92, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 8 C 1110/92, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byla žalovaná zavázána zaplatit žalobcům náhradu dle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Následným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl výrok o náhradě za zaniklé budovy potvrzen. Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje především na tu skutečnost, že v předmětné věci nebyl řádně posouzen skutkový stav, neboť nebyly konkretizovány budovy, které byly žalovanou demolovány a za které náleží žalobcům náhrada. Výpovědi svědků byly značně odlišné a nevěrohodné, stejně tak i znalecké posudky jsou ve vzájemném rozporu. Ve znaleckých posudcích je značný rozdíl v určení data pořízení staveb a hodnoty ocenění. Nebylo dostatečně prokázáno, že stěžovatelka je osobou povinnou. Žalobci předložili toliko doklady založené v soudním spise, stavební plány, tj. nákres k provedení adaptace obytného domu č. 27 na dílnu k výrobě cementového zboží - rok 1925 a nákres na přestavbu části dvora - 1939, což je dle stěžovatelky nedostatečné. Stěžovatelka se domnívá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je povšechné a obecné, což považuje za rozporné s ústavním pořádkem ČR. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich soudy vyvozenými spatřuje stěžovatelka extrémní rozpor, který zakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Co do skutkových okolností případu stěžovatelka zpochybňuje vymezení oceněných nemovitostí a časové období, ke kterému byly nemovitosti oceněny. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda v postupu obecných soudů v souzené věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky. Stěžovatelka se ve svém návrhu zaměřila především na hodnocení provedených důkazů a snažila se zpochybnit celý proces dokazování. Ústavní soud by se však takovým přehodnocováním dostával do pozice další přezkumné instance, což mu, již vzhledem k výše uvedenému, nenáleží. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález č. 5, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1994, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že obecné soudy se předmětným případem zabývaly opakovaně, přičemž Ústavnímu soudu nevznikla pochybnost o ústavní konformitě jejich závěrů. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozsudků řádně vypořádaly jak s rozpornými výpověďmi jednotlivých svědků, tak i s rozdílnými závěry obsaženými ve znaleckých posudcích. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že opěrným bodem se v rámci procesu dokazování stala hospodářská smlouva uzavřená mezi JZD Jaslo Blučina a SZP Rajhradice, ve spojení s doplňujícími listinnými důkazy a výpověďmi svědků. Ústavnímu soudu tak nevznikají pochybnosti o skutkových a právních závěrech obecných soudů. Poukazuje-li stěžovatelka ve svém návrhu na některé nejasnosti v procesu dokazování, nejsou tyto dle názoru Ústavního soudu natolik závažné, aby mohly zpochybnit rozhodnutí soudu jako celek. K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. srpna 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.