IV.ÚS 3793/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele npor. Ing. Radka Kořínka, zastoupeného advokátem JUDr. Janem Klailem, sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2025 č. j. 5 As 56/2025-28 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 31 Ad 9/2024-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Velitele vzdušných sil, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. V této věci se Ústavní soud zabýval jedním z případů sporů vojenských pilotů, kterým byla chybně proplácena jejich služba LZS a SAR (letecké záchranné služby, resp. letecké pátrací a záchranné služby). V "prvním kole" těchto sporů se správní soudy postavily na jejich stranu a rozhodly o povinnosti služebních orgánů doplatit pilotům jejich platové nároky. Zatímco základní platové nároky byly pilotům na základě těchto rozsudků již přiznány, piloti nyní žalují další skutečnosti spojené s tímto výchozím sporem. Těmito případy se v minulosti zabýval i Ústavní soud. K "prvnímu kolu" těchto případů viz usnesení ze dne 27. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 85/09 a ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 3334/11, k pozdějším viz usnesení ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 3375/24 (k otázkám promlčení nároku na doplacení ušlého platu za období do 30. 6. 2005 a k otázce rozšíření žádosti z roku 2011) a ze dne 20. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 2466/23 (k otázce promlčení).

2. Stěžovatel podal dne 14. 8. 2008 žádost o doplacení služebního platu. Tu údajně rozšířil další žádostí dne 11. 10. 2011, čímž měl uplatnit nárok na služební plat za navazující období. V roce 2019 se po opakovaných zásazích správních soudů domohl odměny za práci přesčas ve výši 122 309 Kč spolu s úrokem z prodlení. Krajský soud v Brně následně toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 15. 9. 2021 č. j. 31 Ad 22/2019-76 a jeho závěry potvrdil i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2022 č. j. 5 As 302/2021-28. Podstatou obou těchto rozsudků byla skutečnost, že rozdělení směn LZS a SAR (12 hodin výkonu služby a na ně navazujících 12 hodin formálně označených jako služební pohotovost), bylo čistě formální a účelové, vedené snahou o finanční úsporu či bylo důsledkem dlouhodobé personální poddimenzovanosti letky. Z materiálního hlediska stěžovatel vykonával 24hodinové směny, za které měl dostat příslušný plat a příplatky.

3. Věc se vrátila k rozhodnutí služebním funkcionářům - vojenským útvarům. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2023 č. j. MO 984155/2023-2427 stěžovatelově žádosti služební funkcionář výrokem I vyhověl a přiznal mu doplacení hrubého platu ve výši 217 450 Kč a úrok z prodlení v souhrnné výši 346 069 Kč. Výrokem II rozhodl tak, že nároky za dobu do 30. 6. 2005 jsou promlčeny. Výrokem III nevyhověl žádosti o rozšíření nároku na období po roce 2008 z důvodu, že jde o samostatné správní řízení, které bylo vedeno u jiného správního orgánu. Druhý a třetí výrok napadl stěžovatel odvoláním, které vedlejší účastník (velitel vzdušných sil) zamítl a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil.

4. Stěžovatel se znovu obrátil na správní soudy. Krajský soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že nároky stěžovatele za dobu do 30. 6. 2005 promlčené jsou a služební orgány neuplatnily námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ve zbytku se krajský soud zabýval stěžovatelovou žádostí ze dne 11. 10. 2011. Nepřisvědčil stěžovateli, že se jednalo o rozšíření původní žádosti, ale ve shodě se služebními orgány ji považoval za žádost novou (stěžovatel v ní nijak neodkazoval na předchozí podání a neplyne z ní ani konkretizace období, za které doplacení žádá). O této žádosti měly služební orgány samostatně rozhodnout. To, že tak neučinily, nic nemění na tom, že se jednalo o samostatné řízení a v projednávané věci o této žádosti stěžovatele nebylo možné rozhodovat. Služební orgány neměly povinnost obě řízení spojit a projednávat ve společném řízení podle § 140 odst. 1 správního řádu, jedná se toliko o fakultativní postup.

5. Stěžovatelovu kasační stížnost, ve které namítal nesprávné právní posouzení a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. V kasační stížnosti se stěžovatel již nevěnoval otázce promlčení, ale výhradně otázce rozšíření žádosti z roku 2011. Nejvyšší správní soud namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu neshledal. Připomněl, že co se věcné stránky týká, samotná otázka oprávněnosti nároků vojáků letců není mezi stranami jakkoli sporná. V odůvodnění napadeného rozsudku se proto věnoval pouze otázce rozšíření žádosti. Nejprve připomněl, že ačkoli originál této žádosti se ve spise nenacházel (a přes veškerou snahu se jej nepodařilo služebním orgánům dohledat), nelze to klást k tíži stěžovateli, a je proto potřeba vycházet z toho, že žádost skutečně podal. Ztotožnil se však s krajským soudem v tom, že podáním této žádosti bylo zahájeno samostatné správní řízení. Z postupu služebních orgánů lze seznat, že k povolení rozšíření původní žádosti z roku 2008 nedošlo, což vyplývá nejen z postoupení žádosti z roku 2011 veliteli jiného vojenského útvaru (8407 Praha-Kbely), ale i z výše uvedeného výroku III prvostupňového rozhodnutí. Přestože spisový materiál vykazuje deficity, v tomto případě poskytuje pro takový závěr dostatečnou oporu. Jakkoli Nejvyšší správní soud ve správním spisu nenalezl důkaz o tom, že by o žádosti stěžovatele z roku 2011 bylo pravomocně rozhodnuto, na výsledek řízení v této věci to nemá vliv. Stěžovatel si musel být vědom, že uvedenou žádostí bylo zahájeno samostatné správní řízení, což ostatně vyplývá i z jeho argumentace, že obě řízení měla být podle § 140 odst. 1 správního řádu spojena.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť napadená rozhodnutí vykazují znaky soudcovské libovůle, nesprávné interpretace provedených důkazů a jsou projevem odlišného postupu správních soudů v identických věcech.

7. Stěžovatel za předmět sporu označuje posouzení, zda podáním žádosti z 11. 10. 2011 rozšířil svoji žádost z roku 2008, o které tehdy stále nebylo rozhodnuto, a upozorňuje na rozpornou rozhodovací praxi jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu v této otázce. V nynější věci pátý senát (shodně jako šestý senát v rozsudku ze dne 24. 7. 2025 č. j. 6 As 37/2025-32) posoudil zcela identickou věc odlišně než jiné senáty téhož soudu, když shledal, že nenalezení důkazu o pravomocném rozhodnutí o stěžovatelově žádosti z roku 2011 ve správním spisu nemá na výsledek řízení vliv. První senát (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2025 č. j. 1 As 2025-37) a sedmý senát (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2025 č. j. 7 As 176/2024-58) naopak při identickém skutkovém stavu rozsudky krajského soudu zrušily a vrátily mu věc k novému řízení. Tak měl podle stěžovatele Nejvyšší správní soud postupovat i v jeho případě. Stěžovatel si klade otázku, jak by na odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku krajského soudu reagovaly první a sedmý senát.

8. Nejvyšší správní soud má za úkol mimo jiné zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování. V posuzovaném případě pátý senát zcela pominul existenci rozhodnutí prvního, sedmého, ale i osmého senátu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2025 č. j. 8 As 194/2024-54) v identických věcech jiných účastníků, nijak se s nimi nevypořádal, neodlišil je, nepředložil věc rozšířenému senátu, a přesto rozhodl zcela opačně. Tím porušil princip právní jistoty a legitimního očekávání. Pátý a šestý senát tak rozhodují zcela opačně než první a sedmý senát, které se věnovaly podstatě věci. Osmý senát toliko konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, který se ve věci jiného žalobce k rozšíření žádosti nevyjádřil vůbec. To porušuje zásadu rovnosti v právech podle čl. 1 a 36 Listiny. Nejde přitom o pouhý rozdíl v právním názoru, nýbrž o situaci, kdy vrcholný soud sám sobě odporuje a tím znemožňuje stěžovateli předvídat výsledek řízení a účinně hájit svá práva.

9. Stěžovatel dále namítá, že povinností služebních orgánů bylo řízení sloučit. Nesloučení řízení, ačkoli jde podle § 140 odst. 1 správního řádu o fakultativní postup, odporuje základním zásadám správního řízení, protože stěžovatele zatěžuje a působí další zbytečné náklady.

III. Shrnutí řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud si vyžádal soudní spisy krajského soudu i Nejvyššího správního soudu a vyjádření účastníků řízení. Krajský soud shledal, že mu nepřísluší vyjadřovat se k rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v obdobných případech. Vyjádřil se ale k námitce týkající se "rozšíření" žádosti stěžovatele z roku 2011. Výklad, podle nějž je služební orgán povinen spojit řízení o obou žádostech, je v rozporu se zákonným textem § 140 odst. 1 správního řádu. Osud žádosti z roku 2011 (včetně případných vad a nezákonností v řízení o této žádosti) nemůže mít vliv na zákonnost rozhodování vedlejšího účastníka o žádosti stěžovatele z roku 2008. Jestliže se stěžovatel domnívá, že o jeho žádosti z roku 2011 dosud nebylo rozhodnuto, má k dispozici prostředky na ochranu proti nečinnosti správního orgánu včetně případné nečinnostní žaloby ve správním soudnictví.

11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nejdříve znovu zopakoval, že se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že žádost o doplacení služebního příjmu v roce 2011 řádně podal, přestože se ve správním spise nenachází originál tohoto podání. Tuto žádost ale vyhodnotil tak, že jí bylo zahájeno nové správní řízení. Změna v obsahu podání podle § 41 odst. 8 správního řádu (zde spočívající v rozšíření předmětu řízení) je podmíněna souhlasem správního orgánu, k čemuž nedošlo. Naopak, služební funkcionář výrokem III prvostupňového rozhodnutí výslovně rozšíření žádosti nevyhověl. Doplacením služebního příjmu po 30. 9. 2008 se v tomto případě nebylo možné zabývat.

12. Ve stěžovatelem poukazovaných rozsudcích prvního a sedmého senátu Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že jednou z povinností správního orgánu je dodržování zásady spisového pořádku, tedy řádného vedení spisu. Její porušení jde nutně k tíži správního orgánu. V této souvislosti proto připomněl, že musí vždy vycházet ze specifických skutkových okolností dané věci. Ty mohou mít za následek, že zdánlivě obdobné situace mohou vést k opačným závěrům. Právě srovnatelnost skutkových okolností posuzovaných případů je nezbytným předpokladem rozpornosti právních závěrů jednotlivých senátů.

13. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však neposuzuje skutkový stav jednotlivých posuzovaných případů, ani to, zda různé senáty nepřecenily dílčí odlišnosti v souhrnu obdobných případů. Není další přezkumnou instancí nad ostatními senáty a nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové závěry případů těmito senáty posuzovaných. Jeho sjednocující role je dána výlučně v otázkách právních (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2018 č. j. 2 Azs 340/2017-72, bod 27). Rozsudky prvního a sedmého senátu se od posuzované věci nelišily v otázce právního posouzení věci, ale ve skutkových okolnostech, resp. v jejich vyhodnocení - konkrétně v otázce, jaký byl osud žádosti z roku 2011, resp. zda o ní bylo rozhodnuto. Oba senáty shledaly, že zkoumaný spisový materiál neobsahoval dostatečné podklady ke zjištění, jak bylo naloženo s rozšířením stěžovatelovy žádosti. V případě nyní napadeného rozsudku je ale situace odlišná, jakkoli i zde vykazoval spisový materiál jisté deficity. Pátý senát totiž vyšel z toho, že spis rozhodnutí o rozšíření žádosti stěžovatele z roku 2011 obsahoval - jednalo se o výše zmíněný výrok III rozhodnutí služebního funkcionáře (nepovolení rozšíření žádosti). Ze správního spisu jako celku proto vyplynulo, jakým způsobem se služební orgány postavily k žádosti stěžovatele.

14. U osmého senátu je situace výrazně odlišná. Ten zrušil rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost, jelikož se otázkou rozšíření žádosti nezabýval vůbec. Šestý senát rozhodoval za obdobného skutkového stavu jako pátý senát, jelikož i v jeho případě služební funkcionář o rozšíření žádosti rozhodl v rámci prvostupňového rozhodnutí. Skutkově srovnatelný předcházející rozsudek šestého senátu pátý senát následoval, a relevantní judikaturu tedy respektoval. Stěžovatelem odkazované rozsudky prvního a sedmého senátu vycházejí ze skutkově odlišného stavu, a nelze je považovat za srovnatelné. Při skutkovém odlišení jednotlivých případů nelze hovořit o odlišnosti právní.

15. Nejvyšší správní soud rovněž upozornil, že stěžovateli v průběhu řízení nic nebránilo, aby se pokusil situaci objasnit. Rozsudky prvního a sedmého senátu byly vyhlášeny ještě před podáním kasační stížnosti v této věci. Za pravidlo formulované sedmým a prvním senátem je třeba považovat toto: "není-li řádně veden správní spis, který neobsahuje žádné rozhodnutí o stěžovatelově rozšíření žádosti z roku 2011, jediným spravedlivým řešením je vrátit věc žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) k dalšímu řízení a v něm postavit najisto osud této žádosti". Toto pravidlo pátý ani šestý senát nijak nepopřely, nýbrž vyšly z toho, že v jimi posuzovaných věcech rozhodnutí o žádosti z roku 2011 správní spis obsahoval (výrok III rozhodnutí služebního funkcionáře).

16. Stěžovatel ve své replice reagoval především na vyjádření Nejvyššího správního soudu. S ním nesouhlasil zejména ze dvou důvodů. Zaprvé, Nejvyšší správní soud přehlíží, že se opravdu jedná o skutkově zcela identické věci, a to ve všech případech, které posuzovaly i jiné senáty. Pokud Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že ve věcech prvního a sedmého senátu správní spis neobsahoval žádné rozhodnutí o stěžovatelově žádosti z roku 2011, pak zcela identická situace je i v nyní posuzované věci. Ani v tomto spisu není ničeho, co by naznačovalo, jak bylo se žádostí stěžovatele naloženo. Nejvyšší správní soud nyní zaměňuje "výrok III rozhodnutí služebního funkcionáře" s ve spisu absentujícími doklady o tom, jak bylo naloženo s rozšířením žádosti z roku 2011. Tento výrok je totiž obsažen ve všech prvoinstančních rozhodnutích v případě všech žadatelů - vojáků letců. Neexistuje proto žádný rozdíl ve skutkových okolnostech těchto případů, rozdíl je v přístupu k jejich posouzení ze strany jednotlivých senátu Nejvyššího správního soudu.

17. Zadruhé, Nejvyšší správní soud nesprávně posuzuje diskreci služebního orgánu při rozšíření žádosti z roku 2011 pohledem § 41 odst. 8 správního řádu. Toto ustanovení se týká toliko "navrácení v předešlý stav", jak je ustanovení nazváno, což na žádost nelze aplikovat. Žádost z roku 2011 je zcela identická a liší se jen v navazujícím období. O žádost o navrácení v předchozí stav, o zpětvzetí podání, ani o změnu samotného obsahu podání učiněného v roce 2008 tak nejde. Naopak jde o navazující žádost, resp. pokračování v téže věci, z důvodu možného promlčení nároku. Judikatura, kterou Nejvyšší správní soud argumentuje, je k této věci nepřiléhavá, neboť se týká přestupkového řízení (spojení věci, o které účastníci řízení usilovali, nemělo vliv na absorpční zásadu při uložení pokuty). V nyní projednávané věci však nesloučením řízení dochází k porušování zásad správního řízení - správní orgán musí rozhodovat tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly mezi srovnatelnými případy. Oddělené vedení řízení ohrožuje zásadu rovnosti, vede k neefektivnosti a procesní duplicitě a vytváří riziko rozporných závěrů.

18. O žádosti z roku 2011 nebylo nikdy rozhodnuto a neexistuje ani žádný důkaz o jejím postoupení služebnímu orgánu VÚ 8407 Praha-Kbely. Zmiňovaný výrok III prvostupňového rozhodnutí nebyl meritorní, toliko zamítl rozšíření nároku za období po roce 2008. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal opravné prostředky, kterými se domáhá jeho zrušení a vydání rozhodnutí meritorního.

19. Stěžovatel ke své replice doložil kopie rozhodnutí prvostupňových služebních orgánů jiných žadatelů - vojáků letců, která obsahují výrok III, a o kterých rozhodovaly první a sedmý senát Nejvyššího správního soudu. Tento výrok je ve všech třech případech stejný a zní: "Žádosti o rozšíření nároku období po roce 2008 údajně podané v roce 2011se nevyhovuje, jelikož se jedná o samostatné správní řízení, které bylo vedeno u jiného správního orgánu a není součástí tohoto řízení".

20. Ústavní soud zaslal stěžovatelovu repliku Nejvyššímu správnímu soudu, ten už se však dále nevyjádřil.

21. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

22. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že z ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) a právní jistoty, která neoddělitelně patří ke znakům právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech. Jinak vyjádřeno, z těchto ustanovení vyplývá princip předvídatelnosti rozhodování, který "znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat - v celkovém vyznění - stejně" (viz např. nálezy ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16, bod 16; ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17, bod 25; ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1966/18, bod 14, z nedávné doby viz nález ze dne 13. 5. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2718/25). Rovnost a předvídatelnost přitom Ústavní soud nevnímá absolutně, neboť i dvě rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) v téže věci mohou být ústavně konformní. Je nutné, aby odlišné řešení bylo řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněno (viz např. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17, bod 32 a citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3755/17, body 29, 33 až 34).

23. V nyní posuzované věci stěžovatel namítá rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu, který měl být vyřešen předložením věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu ke sjednocení. Ústavní soud posuzoval, zda nebylo porušeno právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem posud zastáván (citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2718/25, bod 16, či nález ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 779/24). V rovině podústavního práva se v této věci uplatní § 17 odst. 1 s. ř. s., podle něhož pokud senát Nejvyššího správního soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je povinen postoupit věc k rozhodování rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

24. Ústavní soud po zvážení argumentace stěžovatele i účastníků řízení dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud povinnost založenou v § 17 odst. 1 s. ř. s. neporušil a od citované rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2718/25 či sp. zn. III. ÚS 779/24) se neodchýlil.

25. Z vyžádaných soudních spisů a z dalších dokumentů zaslaných stěžovatelem a týkajících se jiných řízení skutečně plyne, že výrok III správního rozhodnutí obsahovala v totožném znění rozhodnutí služebních funkcionářů ve všech případech vojáků letců, které následně (s odlišnými závěry) posuzoval krajský soud, resp. následně různé senáty Nejvyššího správního soudu.

26. První senát a sedmý senát (rozsudky č. j. 1 As 2025-37 a č. j. 7 As 176/2024-58) vyšly z právního závěru, že není-li řádně veden správní spis, který neobsahuje žádné rozhodnutí o stěžovatelově rozšíření žádosti z roku 2011, jediným spravedlivým řešením je vrátit věc žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) k dalšímu řízení a v něm postavit najisto osud této žádosti. Od tohoto právního názoru se Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci skutečně neodchýlil, tudíž rozšířenému senátu by nebylo co předkládat. Ten by totiž, jednoduše řečeno, neměl na stole právní otázku, kterou by mohl sjednocovat. Ke vzniku povinnosti předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu je vyžadován právní rozpor na základě stejně zjištěného skutkového stavu (srov. výše citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 340/2017-72, bod 27).

27. V nyní posuzované věci zjevně došlo k odlišnému posouzení obsahu správního spisu a zejména k odlišné interpretaci významu a důsledků výroku III správního rozhodnutí. První a sedmý senát spolu s dalšími důvody (srov. bod 21 rozsudku prvního senátu a bod 36 rozsudku sedmého senátu) dovodily, že spisový materiál správních orgánů vykazoval řadu deficitů a dovodil, že je nutné zrušit jak rozhodnutí krajského soudu, tak správního orgánu (v případě sedmého senátu). První a sedmý senát tak vycházely z odlišně vyhodnocených skutkových okolností věci. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve výše odkazovaných nálezech se jednalo o různými senáty odlišně posouzenou právní otázku zneužívání institutu obecného zmocnění (bod 18 citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2718/25), resp. výkonu oprávnění správce daně spočívající ve stanovení splatnosti platebního výměru (bod 32 citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 779/24).

28. Pátý senát v nyní posuzované věci vyšel z toho, že správní spis rozhodnutí o stěžovatelově rozšíření žádosti z roku 2011 obsahoval, a to ve formě zmíněného výroku III. Ostatní nedostatky ve spisu nepovažoval za takové, aby bránily meritornímu posouzení věci bez nutnosti kasačního zásahu.

29. Jak plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu není další přezkumnou instancí nad ostatními senáty a nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové závěry případů těmito senáty posuzovaných. Ostatně ani v nyní posuzované věci neměl pátý senát Nejvyššího správního soudu přirozeně k dispozici správní spisy případů řešených v jiných řízeních. Nelze mu klást k tíži, že neporovnával obsah spisů, resp. přesné znění formulací obsažených ve správních rozhodnutích týkajících se různých stěžovatelů v obdobných věcech.

30. Nejvyšší správní soud jako soud sjednocující judikaturu (podobně jako Nejvyšší soud) by měl znát svou vlastní judikaturu a vypořádat se s ní bez ohledu na to, zda se jí účastníci řízení sami dovolávají (viz nález ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1338/25, bod 34). V nyní posuzované věci se Nejvyšší správní soud neodchýlil od právních závěrů prvního a sedmého senátu. Stěžovatel naopak soudu fakticky vytýká, že se vytvořily dvě větve judikatury na základě fakticky shodného skutkového stavu. Tvrzení, že skutkové stavy mají být obdobné, resp. výroky III správních rozhodnutí zcela totožné, dokládá stěžovatel až v replice v řízení o ústavní stížnosti doložením kopií správních rozhodnutí z jiných řízení. Ta jsou právnímu zástupci stěžovatele známa, neboť zastupuje i jiné stěžovatele - letce v řízení před správními orgány a soudy. Tato skutková tvrzení a relevantní podklady ze správních spisů v jiných věcech však nebyly k dispozici Nejvyššímu správními soudu, aby na ně mohl v řízení o kasační stížnosti, alespoň v odůvodnění, reagovat. Znalost vlastní judikatury nelze zaměňovat se znalostí spisového materiálu ve všech soudem posuzovaných věcech. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby na shodu skutkových okolností upozornil v kasační stížnosti, neboť rozhodnutí prvního a sedmého senátu byla vydána před podáním kasační stížnosti.

31. Ústavní soud neshledal porušení práva na zákonného soudce, ani práva na řádné odůvodnění rozhodnutí. Tím však nijak neaprobuje závěry správních soudů týkající se výkladu podústavního práva, ať již jde o interpretaci § 140 odst. 1 správního řádu či § 41 odst. 8 téhož zákona. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem". Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Na závěrech spočívajících v tom, že žádostí stěžovatele z roku 2011 bylo zahájeno nové správní řízení, resp. že z důvodu nesouhlasu správního orgánu nedošlo ke změně původního předmětu řízení, neshledává ústavní deficit. Závěry správních soudů nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a nepředstavují ani excesivní (zjevně nemožný) výklad podústavního práva, který by opravňoval Ústavní soud do rozhodovací činnosti správních soudů zasáhnout.

32. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu