IV.ÚS 380/12

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti CRYSTALIS, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1075/41a, zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Zachova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu z dne 16. 11. 2011 č. j. 23 Cdo 2605/2010-172, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 6 Cmo 161/2009-145 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009 č. j. 21 Cm 72/2005-111 takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Návrhem podaným telefaxem a elektronicky bez uznávaného elektronického podpisu dne 3. 2. 2012 a doplněným dne 7. 2. 2002 se CRYSTALIS, s. r. o., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 516 254,50 Kč s příslušenstvím. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 21 Cm 72/2005 vyplývají následující skutečnosti. Dne 9. 2. 2009 nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit Š & Sch., s.r.o. se sídlem v Praze (dále jen "žalobkyně") ve stanovené lhůtě částku 516 254,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dne 28. 1. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 2. 2009 jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Dne 26. 5. 2010 Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnost stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Dne 16. 11. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2010 jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to vadným dokazováním, opomenutím důkazů, nesprávným hodnocením provedených důkazů a nedostatečným odůvodněním. Obecné soudy dle stěžovatelky rozhodly v rozporu s hmotným právem a "nevzaly v potaz započtení pohledávek žalovaného vůči žalovaným nárokům žalobce, přičemž se omezily toliko na velmi strohé odůvodnění." Nalézací soud neprovedl výslechy svědků navržených stěžovatelkou již v jejím vyjádření ze dne 21. 12. 2007 a usnesením ze dne 4. 2. 2009 všechny tyto důkazní návrhy zamítl. Řízení, na která se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí odvolávaly, s projednávanou věcí přímo nesouvisela. Obecné soudy se meritorně nezabývaly otázkou oprávněnosti stěžovatelkou tvrzených nároků, které započetla vůči nároku žalované. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka považovala za nepřezkoumatelné. Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil a odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti řízení před obecnými soudy, zejména soudem nalézacím, spočívající v nesprávném postupu při dokazování, nesprávném právním posouzení věci a nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud úvodem připomíná, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky vůči nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mají být napraveny v průběhu odvolacího řízení.

1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí: Pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109 SbNU 27/213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2010 na str. 3, stejně jako odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 2. 2009 na str. 6-7 je zřejmé, že nalézací soud provedl v řízení rozsáhlé dokazování listinami a výslechem svědků; další žalovanou navrhované důkazy již neprovedl s odůvodněním, že nebyly s to prokázat existenci tvrzené pohledávky žalované za žalobkyní, způsobilé k započtení, tudíž ani zánik nároku žalobkyně v důsledku započtení proti závazku žalované; s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Stejně tak i soud dovolací dostatečně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání pro absenci po právní stránce zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nezakládají pochybnosti o spravedlivosti řízení před nalézacím soudem při dokazování a jejich odůvodňování, a že opačné tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je v tomto směru zjevně neopodstatněné.

2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci: K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1991 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud by se mohl zabývat skutkovými nebo právními omyly obecných soudů toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatelky neshledal. Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, které svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, jak bylo již výše konstatováno. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněný majetkový nárok byl důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 2. května 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu