IV.ÚS 381/11
V PLATNOSTI- VS Praha 1 Co 48/2009-254
- MS Praha 34 C 67/2005
- ÚS IV.ÚS 381/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože soudy nesprávně nevyhověly důkazním návrhům a námitce podjatosti. Soud se opřel o zásadu, že nesmí přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud nejde o extrémní exces. Námitka o podjatosti Kriminalistického ústavu byla považována za neopodstatněnou, protože jeho zařazení pod rezort neznamená nestrannost. Náhrada nákladů řízení nebyla přiznána, protože nebyly splněny podmínky zákona.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. 1 Co 48/2009-254 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 34 C 67/2005-170, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soudu v Praze potvrdil tamtéž uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo určeno, že byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a dále rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelem podané dovolání, opřené o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 30 Cdo 3635/2010-270 jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř]. Rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností a domáhal se, aby je Ústavní soud nálezem zrušil a podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl o nákladech jeho právního zastoupení. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mělo se tak stát tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevyhověly jeho důkazním návrhům, a to co do odůvodnění způsobem, který vykazuje znaky kategorie opomenutých důkazů ve smyslu (stěžovatelem příkladmo uvedené) judikatury Ústavního soudu. Rovněž i tím, že se odvolací soud dostatečně dle přesvědčení stěžovatele nevypořádal s námitkou podjatosti jím vznesenou ve vztahu ke Kriminalistickému ústavu v Praze, jenž je začleněn do rezortu Ministerstva spravedlnosti ČR. V této souvislosti na podporu svých vývodů stěžovatel odkázal i na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/06, I. ÚS 722/05, I. ÚS 371/04, II. ÚS 35/03. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pokud se týče výhrad stěžovatele týkajících se provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další); toto se ovšem z odůvodnění napadených rozhodnutí nepodává. Obecné soudy též v nezbytném rozsahu vyložily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, případně jak provedené důkazy hodnotily (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Ani výtky stran pochybnosti stěžovatele o nepodjatosti Kriminalistického ústavu Praha pro jeho zařazení pod Ministerstvo vnitra ČR, takto jednající za Českou republiku (tj. v řízení před obecnými soudy žalovanou), neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatel jednak mohl vznést námitky proti ustanovení tohoto znaleckého ústavu již v době, kdy byl soudem v usnesení ze dne 25. ledna 2008 č. j. 34 C 67/2005-116 o tomto procesním úkonu poučen, což neučinil, a jednak že samotné zařazení znaleckého ústavu pod organizační složku, která jedná za žalovanou, a který je navíc jediným ústavem v České republice s touto specializací, ještě nevzbuzuje pochybnosti o podjatosti znaleckého ústavu pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům. Toto odůvodnění lze akceptovat a nedostává se do rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými ve stěžovatelem odkazovaných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/06, I. ÚS 722/05, I. ÚS 371/04 (týkaly se otázky nestrannosti soudce) a II. ÚS 35/03 (vycházeje z reprodukovaného odůvodnění Vrchního soudu v Praze, v něm posuzované okolnosti a možnosti jejich odlišného řešení nejsou připodobitelné záležitosti stěžovatele). Při respektování skutečnosti, že Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, čl. 81, čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR], nutno poukázat na to, že úvahy nalézacího i odvolacího soudu se zakládají na racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení celkové důkazní situace, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování, vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek navrhovatele, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 citovaného zákona nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 14. března 2011 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.