IV.ÚS 384/17
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože považoval její podnět za zjevně neopodstatněný. Soud se ztotožnil s odůvodněním dovolacího soudu, který vyloučil návrh na doplnění znaleckého posudku jako nadbytečný. Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí nižších soudů byla dostatečně odůvodněna a nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Výsledkem bylo potvrzení správnosti rozhodnutí dovolacího soudu bez přezkumu skutečností.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Migala, zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 28 Cdo 3938/2016-469 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 3. 2016 č. j. 12 Co 400/2014-434, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a za účasti A. Okresního soudu v Jeseníku a B. Simony Timannové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 2. 2. 2017, doplněné podáním ze dne 7. 2. 2017, Miroslav Migal (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 242 258 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním nemovitostí bez právního důvodu a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 30. 9. 2013 rozsudkem č. j. 10 C 4/2008-327 Okresní soud v Jeseníku (dále jen "nalézací soud") žalovanému uložil zaplatit žalobkyni Simoně Timannové částku 242 258 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dne 17. 3. 2016 rozsudkem č. j. 12 Co 400/2014-434 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 10 C 4/2008-327 v odvoláním napadené části ve výrocích I a III potvrdil (výrok I); učinil tak poté, co jeho měnící rozsudek ze dne 4. 12. 2014 č. j. 12 Co 400/2014-381 zrušil Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. 28 Cdo 1069/2015-413. Odvolací soud v souladu s nalézacím soudem vyslovil, že důkazní návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně zhodnocení nemovitostí žalovaným s ohledem na ostatní skutková zjištění již není nutné provádět a vypracování znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklého nájemného také považoval za nadbytečné. Dne 26. 10. 2016 usnesením č. j. 28 Cdo 3938/2016-469 dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2016 č. j. 12 Co 400/2014-434 odmítl (výrok I), jelikož žalovaný ve svém dovolání nepředestřel žádnou otázku, jež by zakládala jeho přípustnost. Dovolací soud dospěl k závěru, že žalobce svým dovoláním předně brojil proti úsudku odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení, které bylo zjištěno ze znaleckých posudků, jež byly toliko jedním z důkazních prostředků ve smyslu § 125 o. s. ř., tedy vznášel námitky skutkového charakteru. Poukázal na vlastní judikaturu stran hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení, a konstatoval, že v projednávané věci nelze shledat žádné pochybení odvolacího soudu, neboť ten se v rámci přezkumu skutkových závěrů nalézacího soudu pečlivě zabýval veškerými námitkami žalovaného, jakož i závěry posudků. V situaci, kdy žalovaný neprokázal existenci své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, zde nebyla k započtení způsobilá pohledávka, která by se mohla setkat s pohledávkou žalobkyně, a stejně nadbytečné byly i úvahy o jejím promlčení. III. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 ze dne 19. 11. 2015 a uvedl, že odvolací soud i soud nalézací judikaturu dovolacího soudu nerespektovaly a zcela nepřijatelně nahrazovaly činnost znalce vlastními úvahami. Polemizoval též s důvody, pro něž dovolací soud odmítl jeho dovolání. Stěžovatel tvrdil, že dovolací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že toleroval nesprávně vedené znalecké dokazování a opomenul jednu z dovolacích námitek. Neprovedení znaleckého dokazování ohledně výše vzájemné pohledávky jím uplatněné k započtení, u které byl prokázaný základ, nikoliv však její výše, považoval za odepření spravedlnosti. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že odvolací soud nesprávným postupem při dokazování, a dovolací soud neprávním posouzením podmínek přípustnosti dovolání, porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že s námitkami stěžovatele ohledně tvrzených nedostatků dokazování v řízení před odvolacím soudem se dostatečně a ústavně akceptovatelným způsobem vypořádal již dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje. K tvrzení o porušení práva na přístup k dovolacímu soudu Ústavní soud poznamenává, že je především věcí dovolacího soudu samotného, aby posoudil podmínky přípustnosti stěžovatelova dovolání, a své závěry dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v civilní věci stěžovatele také došlo. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu, i jemu předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.