IV.ÚS 3874/14
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 119/2013 – 75
- NS 30 Cdo 254/2014
- ÚS IV.ÚS 3874/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že není oprávněn přezkoumat skutkové závěry nebo výklad zákonů soudy prvního stupně, které jsou věcí jejich výlučné pravomoci. Námitky ohledně nezpracování důkazů nebo nesprávného úředního postupu ministerstva nebyly považovány za porušení ústavních práv. Rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání bylo považováno za správně odůvodněné a nevykazuje protiústavní vady.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Pavla Radoně, právně zastoupeného advokátem JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., společníka Advokátní kanceláře Novotný & Partners, s. r. o., se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 254/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. 22 Co 119/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 25 C 28/2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel podal u Ministerstva spravedlnosti ČR stížnost na nesprávný Rozvrh práce Krajského soudu v Praze, na jehož základě byli pověřováni notáři jako soudní komisaři v řízení o dědictví. Ve své stížnosti stěžovatel namítal, že způsob pověřování notářů jako soudních komisařů úkony o dědictví v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2010 a 2011 je sestaven v rozporu se zákonem a tudíž je neplatný. Rozvrh práce krajského soudu je podle stěžovatele sestaven v rozporu se zákonnou normou pro sestavování rozvrhu práce, kterou je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli odpovědělo na jeho podnět v tom smyslu, že podle zákona č. 6/2002 Sb. není nadáno pravomocí prověřovat správnost rozvrhů práce jednotlivých soudů a jejich soulad se zákonem. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožnil a žalobou se u příslušného obvodního soudu domáhal vyslovení nesprávného úředního postupu ministerstva, současně brojil též proti průtahům v řízení a dožadoval se poskytnutí odškodného podle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl. K podanému odvolání městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl. V podané ústavní stížnosti stěžovatel poukázal především na přílohu I Organizačního řádu Ministerstva spravedlnosti č. j. 42/2010-OP-ORG-Obsahová náplň činnosti organizačních útvarů Ministerstva spravedlnosti. Podle něj odbor 320 Ministerstva spravedlnosti je povinen evidovat a kontrolovat rozvrhy práce krajských a vrchních soudů a zpracovávat stanoviska k těmto rozvrhům pro vedení ministerstva. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že se ministerstvo mělo jeho návrhem zabývat a nikoliv apriorně tvrdit, že nedisponuje dostatečnou pravomocí. Tím, že ministerstvo vyřídilo podnět ke kontrole rozvrhu práce Krajského soudu v Praze v rozporu s interním předpisem ministerstva, dopustilo se nesprávného úředního postupu, kdy stěžovateli v příčinné souvislosti vznikla tímto nesprávným úředním postupem újma, opravňující nárokovat její náhradu vůči ČR. Obecné soudy v extrémním rozporu s provedenými důkazy danou věc nesprávně právně posoudily. Ministerstvo spravedlnosti je povinno podnět stěžovatele k provedení kontroly vyřídit zákonným způsobem v souladu s výše zmíněnými právními předpisy. V opačném případě by se pak mělo jednat o diskriminaci. Ministerstvo spravedlnosti je povinno dbát o zachování zákonnosti v okruhu své působnosti a činit opatření potřebná k nápravě. Ze strany ministerstva se tak podle stěžovatele jedná jednoznačně o nesprávný úřední postup. Závěry ministerstva spravedlnosti o tom, že nemůže rušit rozhodnutí soudů učiněná v dědickém řízení, jsou zcela vadné. Stěžovatel se domáhal především toho, aby ministerstvo vyřídilo podnět stěžovatele ke kontrole Rozvrhu způsobu pověřování notářů jako soudních komisařů v konkrétní věci. Nejvyšší soud nebyl schopen rozpoznat otázku zásadního právního významu pro rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli mu ji stěžovatel v dovolání více než jasně předestřel. Z uvedeného důvodu pak stěžovatel namítá porušení svého práva na přístup k dovolacímu soudu. Další část ústavní stížnosti věnoval stěžovatel argumentaci vztahující se k nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a tzv. opomenutým důkazům. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel namítá, že soud I. stupně neprovedl dokazování na základě spisu 24 D 534/2010 Okresního soudu v Nymburce. Stejně tak jsou nepravdivá tvrzení odvolacího soudu ve shodě s prvoinstančním soudem ohledně toho, že se stěžovatel neomluvil z jednání soudu I. stupně konaného dne 3. 10. 2012. Obecné soudy zcela ignorovaly skutková tvrzení a právní argumentaci stěžovatele obsaženou mj. v písemném vyjádření stěžovatele ze dne 1. 10. 2012. Soudy řádně neodůvodnily, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly a rovněž neuvedly, proč k jeho argumentaci a skutkovým tvrzením nepřihlédly. Podle náhledu stěžovatele postupovaly obecné soudy v rozporu s čl. 13 evropské Úmluvy, neboť mu neposkytly soudní ochranu. Současně byla porušena jeho základní práva, jež jsou mu garantována čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není další instancí ani vrcholem v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Uvádí-li stěžovatel, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz spisem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 24 D 534/2010, lze jej zcela odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s touto námitkou v rámci svého odůvodnění již vypořádal. K otázce dokazování Ústavní soud konstatuje, že je věcí obecného soudu, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítá-li stěžovatel, že se domáhal toho, aby Ministerstvo spravedlnosti vyřídilo jeho podnět ke kontrole, je třeba uvést, že ministerstvo může jakoukoli kontrolu provádět jen na základě zákona a nikoli pouhého podnětu či přání navrhovatele. Vztah, resp. rozsah pravomoci ministerstva k rozvrhům práce u jednotlivých soudů je v odůvodnění jak nalézacího, tak i odvolacího soudu odůvodněn ústavně konformně, vycházeje přitom z důsledného rozlišování mezi mocí soudní a mocí výkonnou. Moc výkonná nemůže žádným způsobem zasahovat či ovlivňovat institut zákonného soudce. Je třeba zopakovat, že role Ministerstva spravedlnosti se ve vztahu k rozvrhu práce soudů naplňuje pouhou kontrolou jejich úplnosti nikoli zákonnosti. Pokud měl stěžovatel pochybnost o tom, že jeho věc byla přidělena nesprávnému soudnímu komisaři, měl uplatnit jiný procesní prostředek, a to žalobu pro zmatečnost. Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí logicky a zcela přesvědčivě odůvodnily, proč nelze v jednání ministerstva spatřovat nesprávný úřední postup a z jakého důvodu tedy nelze jeho žalobnímu petitu vyhovět. Pokud se stěžovateli nepodařilo v řízení před obecnými soudy prokázat existenci nesprávného úředního postupu tak, jak to má na mysli zákon č. 82/1998 Sb., nebyl naplněn základní předpoklad vyvození odpovědnosti státu. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak Nejvyšší soud posoudil otázku nepřípustnosti dovolání, nezbývá než připomenout, že posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci Nejvyšší soud srozumitelně zdůvodnil, proč neshledal stěžovatelem formulované otázky za natolik zásadní, aby dovodil přípustnost dovolání. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právní argumentací Nejvyššího soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.