IV.ÚS 3955/12
V PLATNOSTI- OS Ostrava 161 EC 127/2010-43
- ÚS IV.ÚS 3955/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože žalobkyně neměla aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení ustanovení vyhlášky a zákona. Soud se opřel o § 64 odst. 1 písm. e) a § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu, které upravují podmínky pro podání návrhu. Návrhy na zrušení ustanovení byly považovány za zjevně neopodstatněné, protože citované názory Ústavního soudu nevyžadují jednoznačné uplatnění náhrady nákladů ve výši alespoň jednonásobku nároku. Dále bylo uvedeno, že soudy nejsou vázány vyhláškou stricto sensu, a že ústavní konformita ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. byla již mnohokrát potvrzena.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, směřující proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 161 EC 127/2010-43 ze dne 13. července 2012, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Pro důvody zevrubně v ústavní stížnosti vyložené domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozsudečného výroku. Stejné či podobné výhrady proti náhradově nákladovým výrokům rozsudků nalézacího soudu vydaným v obdobných sporech stěžovatelkou vedených posuzoval Ústavní soud v řízeních o desítkách ústavních stížností v posledních měsících stěžovatelkou podaných. Ústavní stížnost projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 988/12 Ústavní soud zamítl, v ostatních rozhodnutých věcech byly stěžovatelčiny návrhy odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Rozhodovací důvody, pro něž Ústavní soud nemohl argumentaci stěžovatelky přisvědčit, jsou pregnantně v citovaném nálezu i odmítacích usneseních Ústavního soudu vyloženy a jsou stěžovatelce i účastníku řízení nepochybně známy. Postačí proto na ně odkázat, neboť opakovat již mnohokráte řečené postrádá jakýkoliv smysl. Stěžovatelka se dále domáhá zrušení ustanovení § 3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, které dle názoru stěžovatelky odporuje právním závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, přičemž soudy mají na výběr, zda se budou řídit tímto ustanovením nebo zmiňovaným nálezem, což vyvolává značnou míru právní nejistoty a přispívá k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí. Konečně stěžovatelka žádá zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť má za to, že je vhodné zachovat dvojinstančnost řízení i v bagatelních věcech, protože i částka nepřesahující 10 000 Kč může být značná, zvláště je-li předmětem sporu opakovaně u téhož subjektu a je-li rozhodování o nákladech řízení plně na uvážení soudu. Napadená ustanovení nebyla však ve stěžovatelčině věci soudy aplikována (uplatněna) a stěžovatelka tak není osobou oprávněnou návrh na zrušení těchto ustanovení (vyhlášky a zákona) podat [k tomu srov. ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), § 64 odst. 2 písm. d) a § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Avšak i kdyby stěžovatelka aktivní legitimací k podání derogačních návrhů disponovala, šlo by v obou případech o návrhy zjevně neopodstatněné. Pokud jde o napadená ustanovení vyhlášky, je zjevné, že stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu nejudikuje jednoznačnou povinnost soudu přiznat na náhradě nákladů řízení částku ve výši alespoň jednonásobku žalobou uplatněného nároku – k tomu možno odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 988/12 a mnoho stěžovatelce známých usnesení Ústavního soudu; nadto i kdyby tomu tak bylo, nemůže k rozporu dojít – zatímco nálezy Ústavního soudu jsou soudy vázány (srov. článek 89 odst. 2 Ústavy), vyhláškou stricto sensu nikoliv (srov. článek 95 odst. 1 Ústavy). K ústavní konformitě ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. a k možnosti odepření odvolacího přezkumu v bagatelních (a obecně netrestních) věcech vyjádřil se Ústavní soud v minulosti vícekráte; opakovaně připomněl, že tu deficit ústavnosti neshledává [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149), jakož i rozhodnutí v tomto nálezu citovaná, shodně nález nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) a další]. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 1. listopadu 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.