IV.ÚS 3969/13
V PLATNOSTI- OS Beroun 23 Nc 566/2012-141
- KS Praha 22 Co 449/2013-316
- ÚS IV.ÚS 3969/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala určení výše znalečného za vypracování posudku a osobní účasti na jednání soudu. Soud se opřel o § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a konstatoval, že odvolací soud rozhodl v souladu s právními předpisy a rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna. Návrh na náhradu nákladů řízení byl odmítnut, protože Ústavní soud neuznal výjimečné okolnosti, které by jej podporovaly. Rozhodnutí bylo vydáno jako zjevně neopodstatněné, bez případného zásahu do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Kougla, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 č. j. 22 Co 449/2013-316 a ze dne 24. září 2013 č. j. 22 Co 451/2013-321, a dále proti usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 26. dubna 2013 č. j. 23 Nc 566/2012-141 a ze dne 13. srpna 2013 č. j. 23 Nc 566/2012-235, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Praze uložil, aby stěžovateli nahradil náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228,- Kč, a to ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení tohoto nálezu k rukám právní zástupkyně stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadenými usneseními přiznal Okresní soud v Berouně znalkyni z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnická odvětví různá se specializací na klinickou psychologii Mgr. Romaně Hübnerové, Ph.D. znalečné ve výši 1 400,- Kč a 21 000,- Kč. Tato rozhodnutí soudu prvního stupně napadl otec (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) odvoláními. Krajský soud v Praze obě rozhodnutí Okresního soudu v Berouně potvrdil. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení obecných soudů, kterými byla znalkyni Mgr. Romaně Hübnerové, Ph.D. určena odměna za podání znaleckého posudku a za osobní účast na jednání soudu, byla vydána v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhlášky. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Praze se ve svých rozhodnutích nevypořádal s argumenty stěžovatele uvedenými v jeho odvoláních, vůbec se nezabýval otázkou, jakou dobu znalkyně skutečně a účelně vynaložila na vypracování znaleckého posudku, jaká míra odborných znalostí byla k jednotlivým činnostem znalkyně nezbytná, a vůbec nezkoumal v daném případě žádná z kritérií stanovených právními předpisy pro určení výše znalečného. Usnesení napadená touto ústavní stížností jsou proto nepřezkoumatelná, neboť nejsou vůbec odůvodněna a Krajský soud v Praze se v nich vůbec nevypořádal s argumentací stěžovatele. Krajský soud v Praze v daném případě podle stěžovatele naprosto rezignoval na jakékoli přezkoumání odměny přiznané znalkyni za podání znaleckého posudku a účast na jednání u soudu, rezignoval na jakýkoli přezkum vyúčtování odměny provedeného samotnou znalkyní a odůvodněnosti výše této odměny, čímž fakticky odňal stěžovateli jeho opravný prostředek (odvolání) a odepřel poskytnutí spravedlnosti (když se odmítl zabývat podstatou výše odměny). Výše popsaným postupem obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy. Vzhledem k tomu, že usnesení napadená touto ústavní stížností mají přímý dopad i do majetkové sféry stěžovatele (neboť v důsledku ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů vynaložených za znalečné, a to usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 23 Nc 566/2012-329), došlo jejich vydáním rovněž k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V souzené věci Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích dovodil, že znalkyně neporušila povinnosti dané jí ustanoveními § 8 a § 10 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v platném znění. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně přiznal znalkyni správnou výši znalečného, přičemž neshledal důvody pro mimořádné snížení nebo odepření odměny předpokládané ustanovením § 27 vyhlášky č. 37/1967 Sb. K námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že Krajský soud v Praze svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Do závěrů tohoto soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci neshledal žádný protiústavní exces. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z pohledu Ústavního soudu tak zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Praze povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, jakož i návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.