Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 3974/16

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2017-04-26 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2017:4.US.3974.16.1

NSS 4 As 83/2016-60
→
ÚS IV.ÚS 3974/16

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, který zaručuje právo na spravedlivý proces, a uváděl, že rozhodnutí nižších soudů byla dostatečně odůvodněná a nevykazovala prvky svévole. Námitky stěžovatele ohledně nesprávné aplikace práva nebyly považovány za závažné pro porušení základních práv. Ústavní soud zdůraznil, že jeho pravomoc se omezují na posouzení zjevné neodůvodněnosti rozhodnutí, nikoli na přezkum právního výkladu soudů.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Willmanna, zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2016 č. j. 4 As 83/2016-60, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 3. 2016 č. j. 52 A 15/2015-62, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 19. 1. 2015 č. j. 3953/ODSH/2015-Sv a proti rozhodnutí Obecního úřadu Radiměř ze dne 29. 8. 2014 č. j. 0693/14/RAD, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Obecního úřadu Radiměř, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti ze dne 21. 11. 2016 se Jan Willmann (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci určení pozemní komunikace na pozemku v jeho vlastnictví veřejně přístupnou účelovou komunikací. II. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 29. 8. 2014 rozhodnutím č. j. 0693/14/RAD Obecní úřad Radiměř (dále jen "správní orgán") určil, že specifikovaná pozemní komunikace nacházející se v k. ú. Radiměř na pozemku p. č. X ve vlastnictví žalobce a napojená na místní komunikaci p. č. Y, je veřejně přístupnou účelovou komunikací minimálně již od 1. 4. 1997. Dne 19. 1. 2015 rozhodnutím č. j. 3953/ODSH/2015-Sv Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "odvolací správní orgán") odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 29. 8. 2014 č. j. 0693/14/RAD zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Dne 30. 3. 2016 rozsudkem č. j. 52 A 15/2015-62 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 19. 1. 2015 č. j. 3953/ODSH/2015-Sv zamítl (výrok I). Správní soud posoudil jednotlivé žalobní body, podrobně se vyjádřil k námitkám ohledně vad procesního charakteru a k námitkám skutkovým, své závěry odůvodnil a uzavřel, že v posuzované věci bylo potvrzeno, že předchozí vlastníci pozemku p. č. X nebránili používání pozemku jako cesty, takže nebyl vyjádřen aktivní nesouhlas a došlo ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace již v dřívější době, tedy ještě dříve, než se vlastníky pozemku stali žalobci a i dříve, než nemovitost č. p. XY vlastnila svědkyně Šimonová. V řízení před správními orgány bylo dostatečně prokázáno splnění podmínek pro závěr, že na předmětném pozemku se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a žaloba proto byla zamítnuta jako nedůvodná. Dne 8. 9. 2016 rozsudkem č. j. 4 As 83/2016-60 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 52 A 15/2015-62 jako nedůvodnou zamítl (výrok II). III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho práva, ústavně zaručená v čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel podrobně popsal dosavadní průběh řízení a polemizoval se způsobem, jakým bylo rozhodováno o jím vznesených námitkách. Tvrdil porušení čl. 10 Listiny a čl. 4 Ústavy Obecním úřadem Radiměř a shromažďováním osobních údajů "ze strany pí Nekvapilové, resp. Marcely Nekvapilové." Podrobně uvedl skutkové okolnosti věci, namítl nesprávný postup při dokazování v řízení před správními orgány a uvedl vlastní právní názor na věc, odlišný od právního posouzení jeho věci správními orgány a ve správním soudnictví. Napadený rozsudek kasačního soudu označil za nepřesvědčivý a nedostatečně odůvodněný. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tvrzení stěžovatele o porušení článku 10 odst. 3 Listiny, zaručujícího ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněné, nehledě na skutečnost, že k ochraně práv zaručených citovaným článkem Listiny právní řád stěžovateli poskytuje dostatek procesních prostředků, které mohl využít. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením jeho věci obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. Ústavní soud souhlasí s tvrzením, že existence veřejné komunikace na pozemku ve vlastnictví stěžovatele je zásahem do jeho vlastnického práva. Nejde však o zásah protiústavní, neboť k němu došlo v souladu se zákonem při sledování legitimního cíle v obecném zájmu. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí kasačního soudu a správního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.