IV.ÚS 403/02
V PLATNOSTI- OS Nymburk 8 C 488/2000-164
- KS Praha 23 Co 71/2002-195
- ÚS IV.ÚS 403/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé se domáhali určení vlastnictví osobního automobilu na základě kupní smlouvy, kterou soudy považovaly za fiktivní. Soudy pečlivě hodnotily důkazy, včetně svědeckých výpovědí a faktury, a dospěly k správnému skutkovému zjištění. Ústavní soud zjistil, že nebylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani zákonné právní předpisy.
Rubrum
IV. ÚS 403/02 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Z. M. a B. M., zastoupenými JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 23 Co 71/2002-195, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. Š., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatelé podali dne 19. 6. 2002 k poštovní přepravě ústavní stížnost, jíž se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 23 Co 71/2002-195, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 10. 2001, čj. 8 C 488/2000-164, zamítající jejich žalobu o určení vlastnictví k osobnímu automobilu. V návrhu stěžovatelé prezentovali svoje přesvědčení, že obecné soudy jim svými rozhodnutími odepřely právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když v řízení bylo postupováno zcela jednostranně ve prospěch druhé procesní strany, tj. vedlejšího účastníka. Zvoleným postupem soudy, podle jejich názoru, porušily čl. 90 a čl. 95 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V další části návrhu stěžovatelé svoje námitky konkretizovali, zejména se soustředili na problematiku důkazů týkajících se údajné simulace při uzavírání kupní smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětnému automobilu. Především poukázali na rozpory ve výpovědích žalovaného (tj. vedlejšího účastníka) a svědkyně a zdůraznili, že v odvolání, kromě jiného, tvrdili nezbytnost hodnocení výslechu svědkyně v kontextu s dalšími důkazy; domnívají se, že jeden z důkazů (faktura č. 227/99) měl být částečně izolován pro jeho nezvratně zásadní význam v dané věci, protože je důkazem, na základě kterého vedlejší účastník prokazoval základ svého tvrzení o fiktivnosti uzavřené písemné kupní smlouvy. Závěrem návrhu zdůrazňují, že občanský soudní řád soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, aby provedené důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a tvrdí, že těmto zákonným příkazům obecný soud ve svém rozhodnutí neučinil zadost, zejména pokud jde o respektování zásady hodnocení důkazů. Pochybení spatřují v hodnocení výslechu svědkyně, a to jak v hodnocení jeho vnitřního smyslu, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Z uvedených důvodů jsou přesvědčeni, že obecný soud postupoval v rozporu s ústavně stanoveným postupem zcela jednostranně ve prospěch žalovaného. Krajský soud v Praze odkázal v celém rozsahu na odůvodnění rozsudku s tím, že se v něm vypořádal se všemi námitkami. Vedlejší účastník popřel jakékoliv zvýhodnění při hodnocení provedených důkazů, neboť soudy obou stupňů velice pečlivě hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, byly provedeny veškeré účastníky navržené důkazy a soud na základě provedených důkazů zjistil správně skutkový stav věci a věc správně kvalifikoval. Namítá, že v žádném případě nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces u stěžovatelů a zdůrazňuje, že provedené důkazy svědčily zcela nepochybně o účelovosti jednání stěžovatelů a v jejich neprospěch (např. poukazuje na znalecký posudek z oboru písmoznalectví). Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla Ústavním soudem odmítnuta. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání, v té souvislosti zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů včetně spisového materiálu ve věci, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 488/2000, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé (původně samostatně první ze stěžovatelů) se domáhali žalobou určení vlastnického práva k osobnímu automobilu, který údajně zakoupili od vedlejšího účastníka; tuto skutečnost dokládali kupní smlouvou ze dne 26. 11. 1999. Protože vedlejší účastník jim nepředal technický průkaz, nemohla být provedena technická prohlídka a vozidlo nebylo možno užívat. Vedlejší účastník však namítl, že kupní smlouva byla uzavřena pouze s ohledem na chybějící malý a velký technický průkaz, byla tedy fiktivní (simulovaná) a měla nahradit tyto doklady. Dále tvrdil, že o simulované povaze kupní smlouvy svědčí i nezaplacení kupní ceny a následné uzavření dohody o zapůjčení předmětného vozidla. Po provedeném dokazování soud I. stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, čj. 8 C 488/2000-164, žalobu zamítl. Pokud se týká předložené kupní smlouvy, soud konstatoval, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že kupní smlouva je fiktivním právním úkonem nahrazujícím v případě kontroly chybějící doklady, a ztotožnil se také z tvrzením žalovaného, že auto bylo zapůjčeno na dobu opravy jiného vozidla, které bylo ve vlastnictví žalobců. Soud hodnotil kupní smlouvu jako simulovanou, když se ve skutečnosti jednalo o smlouvu o výpůjčce. Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání (proti výroku I. a II.), v němž opětovně poukazovali na hodnověrnost kupní smlouvy, nesouhlasili se závěrem soudu, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o její fiktivnosti a zaujali podrobné stanovisko k jednotlivým důkazům a jejich hodnocení. Odvolací soud neshledal odvolání důvodným, a proto rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl obsáhlé dokazování ohledně hlavního předmětu sporu, že v hodnocení důkazů nikterak významně nepochybil, vypořádal se i s mnohdy odporujícím si obsahem jednotlivých důkazů, přičemž své hodnocení logicky vysvětlil, a že na základě provedeného dokazování pak dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nepochybil ani v právních závěrech, které z nich vyvodil. Odvolací soud dále do odůvodnění zařadil i svoje zjištění, které získal na základě doplněného dokazování. K tomu uvedl, že nové důkazy nepřinesly nic, co by mohlo přinést zvrat v celkovém hodnocení sporu, naopak v některých bodech přispěly ke zpřesnění poznatků o průběhu skutkového děje. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když obecné soudy postupovaly v intencích regulí stanovených pro civilní proces. Navíc, stěžovatelé učinili obsahem ústavní stížnosti shodné námitky, které byly předmětem posuzování již v řízení před obecnými soudy, a polemizují s "váhou" jednotlivých důkazů, konkrétně jednoho ze svědeckých výslechů a vystavené faktury. Základem sporu byla otázka existence vlastnického práva, když stěžovatelé pro jeho ochranu užili jeden z obecných prostředků - tj. určovací žalobu. Z povahy této žaloby vyplývá povinnost žalobce tvrdit a dokázat existenci svého vlastnického práva. Jestliže český právní řád při reglementaci nabývání vlastnického práva k movitým věcem na základě smlouvy vychází z dvoufázové konstrukce, tedy titulu a modu acquirendi, je nezbytným předpokladem převodu vlastnického práva existující, platná a účinná smlouva. Z tohoto důvodu se soud soustředil na posouzení kupní smlouvy ze dne 26. 11. 1999, což je - z hlediska procesního - soukromá listina. Tím je dána i její důkazní síla, neboť postačuje formální popření její správnosti druhým účastníkem. Stěžovatelé se proto nemohli a neměli spokojit s pouhou listinou, naopak, měli náležitým způsobem chránit svoje práva, v duchu principu vigilantibus iura. V opačném případě se vystavili nebezpečí, že neunesení důkazního břemene, ohledně existence jejich vlastnického práva k předmětnému automobilu, bude mít za následek ztrátu pře. To vše při vědomí, že pokud se jim důkaz nezdaří, nemohou být ve sporu úspěšní; přitom míru úspěšnosti důkazu posuzuje obecný soud v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 132 obč. soudního řádu. Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2003 JUDr. Pavel Varvařovský, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.