IV.ÚS 413/98
V PLATNOSTI- VS Praha 5A 85/96-32
- ÚS IV.ÚS 413/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nebyl účastníkem stavebního řízení, i když měl dočasné užívání pozemku. Soud se opřel o § 59 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož účastníky jsou vlastníci sousedních pozemků nebo stavby, jejichž práva mohou být dotčena. Náhrada škody za odstraněné dočasné stavby není předmětem rozhodování stavebního úřadu. Ústavní soud proto považoval stížnost za zjevně neopodstatněnou a rozhodnutí nezrušil.
Rubrum
IV.ÚS 413/98 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti L.O., zastoupeného JUDr. Z.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 1998, čj. 5A 85/96-32, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, a to s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 1998, čj. 5A 85/96-32, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 6.6.1996, č.j. 20416/96-0310, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí D.ú., ze dne 18. 3. 1996, č.j. DÚ/S-3610/95-S-57/96, kterým bylo vydáno stavební povolení pro stavbu "B., křižovatka H.", které bylo vyhlášeno veřejnou vyhláškou (dále jen "stavební povolení"). Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti, tvrdí, že k zásahu do jeho výše označených ústavních práv došlo v průběhu dosavadních řízení, a to tím, že v řízení o povolení předmětné stavby s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, když naopak stěžovatel má zato, že tímto účastníkem řízením byl. Své postavení účastníka řízení o povolení stavby opírá o jmenovitě § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a dále, a to bez bližší argumentace, o ustanovení § 58 a § 59 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen "stavební zákon"). Toto své tvrzení stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že na pozemku p.č. 359/3 v k.ú. B., který náleží mezi pozemky, na nichž byla stavba stavebním rozhodnutím povolena, stěžovatel zřídil v souladu se smlouvou č. 41/91 ze dne 19.12.1991, ve znění pozdějších dodatků , o dočasném užívaní pozemků uzavřenou mezi stěžovatelem a tehdejšími Č, tržnici prozatímního stánkového prodeje, a proto měla být v řízení o povolení stavby řešena za jeho účastenství otázka náhrady škody, která mu vznikla odstraněním dočasných staveb. Poukazuje přitom na to, že neodpovídá skutečnosti údaj uvedený v odůvodnění rozsudku vrchního soudu, totiž že mu byla doručena výzva Magistrátu města Brna, ze dne 31.10.1995, č.j. OD-12859-64/95-Pro/Do, k odstranění stavby, když navíc není ani v rozdělovníku této výzvy jeho jméno vůbec uvedeno. Naopak zdůrazňuje, že takovou výzvu nikdy nedostal, a v případě, že by mu byla doručena, uplatnil by svá "jiná práva" vůči vyzyvateli k odstranění stavby, a tím by byl vyřešen vzniklý problém úhrady vzniklých nákladů se zřízením tržnice a jeho finační ztráta zisku, neboť stěžovatel se nikdy ve smlouvě o nájmu pozemku nezavázal, že pronajatý pozemek uvolní bez náhrady, neboť tyto ztráty by znamenaly jeho podnikatelský zánik. Vrchní soud v Praze zřejmě tyto skutečnosti přehlédl, jinak by musel učinit závěr, že se jedná o přípravu území pro stavbu "Křižovatka H.". K odstranění stavby došlo pak na základě navazujícího rozhodnutí Města B., ze dne 25.3.1996, č.j. OS/96/O1004/Kra. Z výše uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že Vrchní soud v Praze nepostupoval při svém rozhodování v souladu se zákonem, a on se nyní, byť souhlasil s tím, aby soud při rozhodování o jeho žalobě rozhodl bez nařízení jednání, dovolává zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavním soudem, neboť rozsudek nenapravil postup orgánů veřejné správy, který stěžovatel považuje za nesprávný a porušující jeho ústavně zaručená práva. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 85/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele není důvodná. Stěžovatel se cítí být v důsledku povolení předmětné stavby krácen na svým majetkových právech, vyplývajících z titulu nájemního vztahu (dočasného užívání) k pozemku a vlastnického práva k dočasným stavbám na něm se nacházejících, když předmětná povolená stavba zasahuje mimo jiné do předmětného již výše blíže specifikovaného pozemku. Aniž by Ústavní soud jakkoli zkoumal a hodnotil okolnosti postupu příslušných orgánů veřejné moci související s přípravou území pro stavbu křižovatky H. (když ani stěžovatel ústavní stížnost proti nim přímo nesměřuje), a eventuální majetkoprávní důsledky z toho vyplývající pro stěžovatele jako vlastníka odstraněných dočasných staveb, nemůže než k výše uvedeným tvrzením stěžovatele uvést, že nelze přisvědčit jeho názoru, že z tohoto titulu, tedy s ohledem na tvrzený nárok stěžovatele na náhradu škody za odstraněné dočasné stavby, eventuálně s tím související ušlý podnikatelský zisk, byly dány podmínky pro zařazení stěžovatele do okruhu účastníků stavebního řízení, kterým bylo rozhodováno o povolení stavby "B., křižovatka H.", a to z následujících důvodů. Především je třeba uvést, že účastníky stavebního řízení jsou podle § 59 odst. 1 stavebního zákona "stavebník, jakož i organizace (jimiž bylo třeba podle § 139 odst. 5 stavebního zákona, ve znění platném v době vydávání stavebního povolení, rozumět právnické osoby a fyzické osoby podnikající podle zvláštních předpisů) a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám, a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být stavebním povolením dotčeny", mezi které nelze stěžovatele zjevně zařadit. S ohledem na obsah § 140 stavebního zákona, který vymezuje vztah ke správnímu řádu, nepřichází v úvahu ani aplikace § 14 odst. 1 správního řádu, o které stěžovatel opírá své tvrzení o účastenství v řízení o stavebním povolení, neboť stavební zákon má v daném případě speciální ustanovení o okruhu účastníků stavebního řízení. Lze tedy přisvědčit názoru Vrchního soudu, že předmětem rozhodování stavebního úřadu (v tomto případě D.ú., jako speciálního stavebního úřadu) nemůže být rozhodování o náhradě škody za odstraněné dočasné stavby, a tudíž ani osoba tvrdící, že jí byla škoda způsobena, nemůže být z tohoto důvodu účastníkem řízení o povolení stavby, což ovšem neznamená, jak správně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil rovněž Vrchní soud v Praze, že stěžovatel neměl či nemá možnost eventuální nároky z titulu náhrady škody požadovat v jiném řízení. Ústavní soud k tomuto názoru, s nímž se ztotožňuje, považuje za vhodné uvést, že povinností stavebního úřadu v řízení o povolení stavby je zkoumat, zda žadatel o stavební povolení má k předmětnému pozemku právo, které jej opravňuje navrhovanou stavbu realizovat, případně, zda vlastníci sousedních pozemků a staveb nebudou stavebním povolením dotčeni, a to ve smyslu jejich koexistence s navrhovanou stavbou. Výklad stěžovatele, že věcí stavebního úřadu je posuzovat i důsledky zamýšlené navrhované stavby na majetkoprávní režim související s odvozenými užívacími vztahy k pozemkům dotčených stavbou a eventuálně k dočasným stavbám na nich se nacházejících, je proto zjevně neodpovídající obsahu a smyslu právní úpravy týkající se řízení o povolování staveb, neboť stavební úřad není orgánem veřejné moci, kterému by příslušelo řešit eventuální spory o náhrady škody vyvolané navrhovanými stavbami. Z těchto důvodů nebylo proto možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že postupem orgánů veřejné moci v dosavadních řízeních bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Neodůvodněné je rovněž jeho tvrzení, že v důsledku toho, že orgány veřejné moci v řízení o povolení stavby neřešily eventuální otázku náhrady škody způsobené mu v souvislosti s odstraněním dočasných staveb, došlo z jejich strany k porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 Listiny. Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za plně odůvodňující jeho závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto nezbylo, než ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.