IV.ÚS 416/02
V PLATNOSTI- KS Praha 13 To 119/2002-348
- ÚS IV.ÚS 416/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, které zamítlo jeho odvolání proti rozsudku odsoudícímu ho za řadu krádeží a poškozování věcí. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, které zaručují právo na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv, protože soudy projednaly věc veřejně, provedly důkazy podle zákona a závěry byly ústavně konformní.
Rubrum
IV. ÚS 416/02 Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P.D., zastoupeného Mgr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2.4.2002, čj. 13 To 119/2002-348, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 25.6.2002, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského osudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7.2.2002, čj. 5 T 135/2001-316. Návrh neměl náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel byl proto vyzván k odstranění vad, což učinil podáními, doručenými Ústavnímu soudu dne 23.8.2002 a 25.10.2002. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp.zn. 5 T 135/01, ze kterého zjistil, že dne 7.2.2002 byl stěžovatel rozsudkem tohoto soudu čj. 5 T 135/2001-316 uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písmena b) a e), odst. 2 trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, kterých se dopustil celkem 16 útoky vloupáním do chat či zahradních chatek, odkud odcizil věci v celkové hodnotě 146.835,- Kč. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl dne 29.9.1999 usnesením Obvodního osudu pro Prahu 4, sp.zn. Pp 15/99, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením sp.zn. 13 To 119/2002 ze dne 2.4.2002 odvolání jako nedůvodně zamítl. Stěžovatel napadl toto rozhodnutí Krajského soudu v Praze včas ústavní stížností. V ní namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, a to tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je pojato povšechně a je opřeno o skutečnosti spočívající v doznání stěžovatele o početnosti útoků proti napadeným objektům. V rozsahu odcizených věcí však soud vycházel výhradně z výpovědi poškozených a jejich tvrzení a neprovedl podle stěžovatele všechny důkazy, ačkoliv ve věci stálo tvrzení stěžovatele proti tvrzení poškozených. Odňal tak stěžovateli právo k prokázání jeho tvrzení, a to bez řádného odůvodnění, jen s poukazem na nadbytečnost těchto důkazů. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že současně podává dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Z přípisu, doručeného Ústavnímu soudu dne 3.10.2002, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dne 27. 8.2002 usnesením, sp.zn. 3 Tdo 520/2002, dovolání v neveřejném zasedání odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání je ve své prvé části zjevně neopodstatněné a v části druhé bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ust. § 265b odst. 1 trestního řádu. Rozhodnutí o dovolání však navrhovatel ústavní stížností nenapadl. Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy věc projednaly v souladu s trestním řádem veřejně, provedly příslušné dokazování, důkazy zhodnotily podle ust. § 2 odst. 6 trestního řádu a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Námitkami obžalovaného (ústavního stěžovatele), které jsou totožné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, se i odvolací soud řádně zabýval, přesvědčivě své závěry zdůvodnil a vyvrátil všechny vývody stěžovatele, uvedené v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Ústavní soud nemá důvod závěry Krajského soudu v Praze zpochybňovat, neboť je považuje za ústavně konformní. S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. září 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.