IV.ÚS 43/2000
V PLATNOSTI- VS Olomouc 2 To 169/99
- ÚS IV.ÚS 43/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené rozhodnutí neporušilo základní práva stěžovatele. Soud uznal, že rozhodnutí o vazbě bylo dostatečně odůvodněno konkrétními skutečnostmi a zákonnými důvody. Námitky o neodkladnosti rozhodnutí nebyly příčinou porušení práv, protože stěžovatel neměl zákonitý prostředek proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Ústavní soud se nezakročil, protože rozhodnutí obecného soudu nebylo založeno na nesprávném právním výkladu.
Rubrum
IV. ÚS 43/2000 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. H. A., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 169/99, ze dne 20. 12. 1999, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, čj. 37 T 5/99-1338, ze dne 22. 11. 1999, kterým tento soud zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 3. 8. 1999 podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, kterou však po téměř čtyřech měsících Krajský soud v Ostravě výše označeným rozhodnutím zamítl. Posléze pak Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím zamítl i jeho stížnost proti prvoinstančnímu rozhodnutí krajského soudu s tím, že u stěžovatele trvá vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu. Ve své žádosti o propuštění z vazby a později i ve své stížnosti proti rozhodnutí o jejím zamítnutí uváděl důvody svědčící ve prospěch jeho tvrzení, že v jeho případě není vazební důvod dán. Prvoinstanční soud se však jeho argumenty nezabýval. Dospěl pouze k závěru, že existuje předpoklad, že je stěžovatel ohrožen trestní sazbou od 5 do 12 let a mohl by se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému trestu, když byl před zadržením obtížně dosažitelný. Dále pak shledal, stejně jako v případě jeho spoluobžalovaného K., i vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Rovněž vrchní soud se podle stěžovatelova názoru argumentací uvedenou v podané stížnosti vůbec nezabýval a vycházel ze skutkových sdělení podaných v obžalobě, ač odůvodnění obžaloby nemá s rozhodnutím o vazbě nic společného. Vrchní soud tak, podle stěžovatele, napadeným rozhodnutím porušil v rozporu s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu. Dotčeno bylo i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a to pokud jde o řádné odůvodnění rozhodnutí způsobem přikázaným v ustanovení § 134 odst. 2 t.ř. Tím, že vrchní soud jako stížnostní soud nevyvracel stěžovatelovu argumentaci konkrétním důkazem, porušil i presumpci neviny. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti shrnuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá závěr svědčící pro existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a), c). Čtyřdenní nepřítomnost v místě bydliště, stejně jako tvrzení, že zde existuje dostatečně odůvodněná obava pokračování v trestné činnosti, nepodložená jakoukoliv konkrétní skutečností, neodůvodňují vazbu ani v nejmenším. Došlo tak i k porušení základních zásad trestního řízení daných zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 t.ř. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 5/99, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje své argumenty, které již uplatnil ve své žádosti o propuštění z vazby a následně i ve stížnosti proti usnesení krajského soudu. S těmito argumenty se vrchní soud vypořádal již v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto na ně ve svém vyjádření odkazuje. Jak uvádí, na s. 2 a 3 tohoto rozhodnutí podrobně rozebral jednotlivé konkrétní skutečnosti jednoznačně odůvodňující existenci vazebního důvodu podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) t.ř. u stěžovatele, v závěru s. 3 pak rovněž zdůvodnil existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) t.ř., když tento byl dán nejen prostým faktem opakovaného nezastižení stěžovatele policií v místě bydliště, ale zejména pak ve spojení s tím, že ani nejbližší příbuzní obviněného nebyli schopni sdělit policii jakýkoliv bližší údaj o pobytu obviněného. Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud vyšel ze skutkových zjištění uvedených v obžalobě a nezabýval se argumentací stěžovatele, která důvodnost podané obžaloby dle stěžovatele vyvrací, pak soud poznamenává, že po podání obžaloby již nelze v rámci rozhodování soudu o vazbě aplikovat ustanovení § 67 odst. 2 t.ř. V rámci řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby tedy stížnostní soud nemůže řešit otázku viny stěžovatele a provádět v tomto směru hodnocení důkazů, které navíc ani nebyly u hlavního líčení soudem I. stupně provedeny. Je oprávněn provést hodnocení důkazů ve spise obsažených toliko v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vazbě stěžovatele, což vrchní soud v posuzovaném případě učinil. Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud rozhodl až po čtyřech měsících, ač měl ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 t.ř. rozhodnout neodkladně, pak vrchní soud poznamenává, že stěžovatel napadl toliko usnesení vrchního soudu, který o stížnosti rozhodl po předložení spisového materiálu dne 9. 12. 1999 již 20. 12. 1999, což s ohledem na rozsah spisového materiálu (přes 1300 stran) považuje za rozhodnutí provedené neodkladně. Z výše uvedených důvodů vrchní soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele zpochybňujících existenci vazebního důvodu, který by odůvodňoval další trvání vazby. Výhrady, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, přitom již uvedl ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu ze dne 3. 8. 1999 a ve stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí o zamítnutí této žádosti, přičemž oba obecné soudy se těmito stěžovatelovými výhradami zabývaly. Pokud pak jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu, pak Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není běžnou další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto může zasáhnout pouze v případě zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Tak tomu však v posuzované věci není. Ústavní soud předně považuje za nutné zdůraznit, že institut vazby je institutem zajišťovacím. Uvalení vazby či její trvání nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného, rozhodnutí o vazbě tedy nepředjímá rozhodnutí o meritu věci a nemůže se tak ani dotknout ve stěžovatelově případě zpochybnění principu presumpce neviny. Pokud jde o stěžovatelovy námitky, týkající se neexistence vazebních důvodů, resp. nedostatečné zdůvodnění konkrétní skutečností odůvodňující obavu z následků uváděných v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu, je možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu s tím, že jak bylo Ústavním soudem již vyloženo v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 18/96, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují zmíněné obavy je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby , resp. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnou zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by uvedené důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) t.ř. ve výroku rozhodnutí stížnostního soudu i skutečnosti, které vedly soud k tomuto závěru, nebyly dostatečně podloženy. Pokud stěžovatel poukazuje v této souvislosti na ustanovení § 134 odst. 2 t.ř., pak Ústavní soud konstatuje, že náležitosti odůvodnění usnesení, tak jak je vypočítává zmíněné zákonné ustanovení, jsou zde podmíněny s ohledem na rozmanitost vydávaných usnesení povahou věci. Pokud pak stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že o jeho žádosti o propuštění bylo rozhodnuto v podstatě až za čtyři měsíce, tedy nikoliv neodkladně, jak požaduje § 72 odst. 2 t.ř., pak musel dát Ústavní soud této námitce stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za pravdu. Stěžovatel se však proti tomuto postupu krajského soudu mohl zákonnými prostředky bránit, což neučinil. Ve vztahu k posuzované věci nelze již tuto skutečnost napravit, přičemž však tuto stěžovatelovu námitku nelze vztáhnout na stížností napadené rozhodnutí, neboť toto bylo, jak ve svém vyjádření připomíná i vrchní soud, vydáno s ohledem na rozsah spisového materiálu bez průtahů. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. května 2000 JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.