Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 434/19

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2019-02-11 · odmítnuto pro nepřípustnost · ECLI:CZ:US:2019:4.US.434.19.1

MS Praha 17 Co 281/2018-206
→
ÚS IV.ÚS 434/19

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal předchozí procesní prostředky. Soud upozornil, že před podáním ústavní stížnosti je povinnost podat dovolání před Nejvyšším soudem. Návrh na zrušení zákonných ustanovení byl odmítnut stejným důvodem. Soud se opřel o princip subsidiarity a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Strnadela, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, náměstí 3. května 1606, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 17 Co 281/2018-206, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2017, č. j. 14 C 329/2015-163, spojené s návrhem na zrušení § 421, 422 zákona č. 182/2006 Sb., § 29, 30 zákona č. 182/1993 Sb., § 241 zákona č. 99/1963 Sb., § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., § 35 zákona č. 141/1961 Sb., § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., části III, čl. VI, V bod 6 zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení rozsudků Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2 a zákonných ustanovení uvedených v záhlaví. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími a ustanoveními byly porušeny čl. 1, 3, 7, 10, 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 3, 6, 8, 13 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - v projednávané věci k takovému závěru nedospěl. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, která je prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, odrážející se ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce až tehdy, nebyla-li respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány. Z uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti proto vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; to znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány již není standardním postupem možná (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž náleží všem orgánům veřejné moci. V souzené věci přichází k ochraně zájmů stěžovatele v úvahu institut dovolání. V napadeném rozsudku městského soudu byl stěžovatel o možnosti podat dovolání řádně poučen, nevyužil jí však, a přímo se obrátil na Ústavní soud. Byl-li stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy nesprávně nevyhověly jeho žalobě a odvolání, měl se domáhat přezkoumání napadených rozhodnutí z důvodů, které uvádí v ústavní stížnosti, v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem, tedy ještě před podáním ústavní stížnosti. Tím, že dovolání nebylo podáno, nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Na posuzovanou věc nebylo možné vztáhnout výjimku podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nepřesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele. Tvrdí-li stěžovatel, že mu v obdobné věci Nejvyšší soud nevyhověl, není to důvod, pro který by ve věci posuzované neplatila povinnost vyčerpat dovolání. Naopak, stěžovatel mohl rozšířit svojí argumentaci a pokusit se v dovolacím řízení přesvědčit Nejvyšší soud o potřebě změny jeho judikatury. Stejnou logikou by postrádalo smysl podávat ústavní stížnost i v této věci, neboť v obdobné věci již Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení zákonů usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 2681/18. Na základě výše uvedeného soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákonů sdílí osud ústavní stížnosti.