IV.ÚS 435/18
V PLATNOSTI- MS Praha 70 Co 288/2016-68
- NS 28 Cdo 3259/2017
- ÚS IV.ÚS 435/18
- NS 28 Cdo 1095/2022
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože obecné soudy správně aplikovaly právo na bezdůvodné obohacení při užívání spoluvlastnického podílu nad rámec jeho výše. Soud uznal, že minoritní spoluvlastník bytové jednotky, který ji výlučně užívá, je povinen kompenzovat druhému spoluvlastníkovi odpovídající částku nájmu. Rozhodnutí soudů bylo založeno na dostatečných skutečnostech a logických právních úsudcích, které nevykazují porušení ústavních práv. Ústavní soud nepřijal stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože nebylo zjištěno porušení ústavního rámce v rozhodování nižších soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Oleandry Nové, zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 3259/2017-157, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 70 Co 288/2016-68, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2016, č. j. 5 C 69/2015-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, a dále Ladislava Šlechty, jako vedlejšího účastníka, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vedlejší účastník se dvěma žalobami domáhal proti stěžovatelce zaplacení částek 70 000 Kč a 120 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které spočívalo v tom, že stěžovatelka jako spoluvlastnice ideální 1/3 bytové jednotky č. X1 v domě č. p. X2 v P. (dále jen "bytová jednotka"), užívá výlučně bytovou jednotku a vedlejšímu účastníkovi, který je spoluvlastníkem jejích ideálních 2/3, nic neplatí. Vedlejší účastník tedy požadoval úhradu odpovídající výši nájmu (10 000 Kč měsíčně) za období 1. 3. 2006 - 28. 2. 2008 a 1. 8. 2014 - 28. 2. 2015. Obvodní soud pro Prahu 7 spojil obě řízení ke společnému projednání pod spisovou značku 5 C 69/2015, následně dne 20. 1. 2016 vydal rozsudek č. j. 5 C 69/2015-38, kterým plně žalobám vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a nahradit mu náklady řízení 52 040 Kč (výrok III.). Městský soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 70 Co 288/2016-68, změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že zamítl žalobu v části týkající se úroků z prodlení z částky 70 000 Kč za období od 1. 3. 2015 do 3. 4. 2015, zamítl celou žalobu týkající se částky 120 000 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady nalézacího a odvolacího řízení 11 880 Kč. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 3259/2017-157, odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení; uvedl, že posuzovaná problematika vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu byla již řešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Proti rozsudku obvodního soudu, výrokům I. a III. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 2. 2. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah spatřuje v tom, že obecné soudy neaplikovaly kogentní ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech, postupovaly formálně bez přihlédnutí k souvisejícím okolnostem věci, a ačkoli dospěly k závěru, že vedlejší účastník postupoval v rozporu s dobrými mravy, tuto skutečnost nezohlednily v meritorním rozhodnutí. Stěžovatelka zejména uvedla, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 82/2001 byla vedlejšímu účastníkovi pravomocně uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu ohledně ideálních 2/3 předmětné bytové jednotky za cenu 500 000 Kč, což vedlejší účastník dobrovolně nesplnil, zavkladování stěžovatelčina vlastnického práva se brání již patnáct let, a to zejména množstvím účelových exekucí a dalšími obstrukcemi. Stěžovatelka zdůraznila, že zákon nezakazuje minoritnímu spoluvlastníkovi byt užívat, navíc k jeho otevření a užívání byla vyzvána společenstvím vlastníků jednotek. Obecné soudy nedostatečně a nesprávně zhodnotily rozpor s dobrými mravy, nesprávně a rozporně s principy spravedlnosti interpretovaly jednoduché právo a rezignovaly na ochranu stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. S námitkou ohledně podaného návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 17. 12. 2013 se vypořádal až Nejvyšší soud, s jehož závěry stěžovatelka nesouhlasí. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k řešené právní otázce týkající se vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu a zároveň reagoval na stěžejní stěžovatelčiny námitky. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že interpretace a aplikace podústavního práva nebyla obecnými soudy učiněna způsobem, který by byl důvodem kasace napadených rozhodnutí. Je zjevné, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem již řadu let probíhají spory, zejména v souvislosti s vlastnictvím a užíváním předmětné bytové jednotky. K řešení těchto sporů jsou však příslušné obecné soudy a disponují jimi sami účastníci. Ústavní soud není další instancí obecné justice, která se zabývá civilními spory, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti a ústavně garantovaných práv, která v nyní posuzované věci nebyla porušena. Bylo zjištěno, že stěžovatelka byla spoluvlastnicí ideální 1/3 bytové jednotky a zároveň jí výlučně užívala v době od 1. 8. 2014 do 28. 2. 2015. Za toto období je tak povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku odpovídající poměrné výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Vedlejší účastník je sice podle pravomocného rozhodnutí povinen uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu o převodu svého podílu na bytové jednotce, podstatné však je, že stěžovatelka, ať již z jakýchkoli důvodů (podle odvolacího soudu částečně z důvodu své liknavosti), doposud nenabyla zbývající podíl na bytové jednotce, není tedy výlučnou vlastnicí bytové jednotky, a proto je povinna za její užívání zaplatit adekvátní kompenzaci dalšímu spoluvlastníkovi - vedlejšímu účastníkovi. S ohledem na vše shora uvedené proto nelze v postupu obecných soudů shledat nic protiústavního. Postupem obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví ani na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2, a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.