IV. ÚS 44/06

Rubrum

Nerespektováním právního závěru Ústavního soudu, který byl Nejvyššímu správnímu soudu v době jeho rozhodování znám, došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nereflektování právních názorů Ústavního soudu není možné hodnotit jako ústavně právně ospravedlnitelné ve smyslu doktríny naznačené v nálezu III. ÚS 252/04 (Sb. n. u., sv. 36, str. 173), neboť v projednávané věci Nejvyšší správní soud nepředložil citovanému nálezu konkurující úvahy, jež by bylo možné hodnotit jako dostatečně odůvodněnou argumentaci schopnou iniciovat změnu judikatury Ústavního soudu upínající se k projednávané problematice.

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2007 v senátě o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 4 Ads 78/2004-59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, čj. 12 Ca 34/2005-25, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 5. 2004, čj. 550 817 1306/B, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 4 Ads 78/2004-59, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, čj. 12 Ca 34/2005-25, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

Poučení

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 3. 9. 2007, se stěžovatel s tvrzením o porušení práv jemu ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. Nesouhlasil s právním názorem v nich vysloveným, podle kterých mu nevznikl nárok poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“); zejména oponoval Nejvyššímu správnímu soudu. Ten dovodil, že rehabilitační usnesení vydané ve stěžovatelově věci bylo porušením zákona a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003, v obdobné věci R. R. K tomu však stěžovatel namítl, že v jeho věci nikdy Nejvyšší soud ČR porušení zákona nevyslovil a Nejvyšší správní soud není oprávněn takové porušení vyslovovat. Stěžovatel odkázal na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu k problematice usnesení o soudní rehabilitaci vydaného podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (např. nepublikovaná usnesení I. ÚS 135/04, III. ÚS 434/03, II. ÚS 528/03) a poukázal na to, že tato usnesení byla pro Českou správu sociálního zabezpečení dostatečným podkladem pro vyplacení jednorázové peněžní částky. Nejvyšší správní soud tak vyňal rozsudek Nejvyššího soudu ČR z kontextu jiných rozhodnutí, přičemž zcela pominul právní názor Ústavního soudu na závaznost rozhodnutí vydaných podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, jakož i postup České správy sociálního zabezpečení v obdobných případech.

2. Stěžovatel zmínil i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, vydaný ve skutkově i právně obdobné věci, a ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, který Nejvyšší správní soud odmítl respektovat s odůvodněním, že nález spornou právní otázku neřešil. Stěžovatel však měl za to, že Ústavní soud se k dopadům rehabilitačního usnesení vydaného podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vyjádřil jednoznačně, stejně jako i v dřívějším nálezu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, (věc L. K.); dle stěžovatele byla jeho věc srovnatelná s věcí L. K., a proto i právní závěry vyslovené v nálezu I. ÚS 565/03 měly být plně aplikovatelné i v jeho případě.

3. V podání ze dne 3. 9. 2007 stěžovatel doplnil svoji argumentaci odkazem na nález Ústavního soudu vyhlášený dne 24. 8. 2007 ve věci I. ÚS 712/05 a vyjádřil přesvědčení, že toto rozhodnutí zcela vyvrací všechny námitky, které vůči stěžovatelovu nároku vznesly Česká správa sociálního zabezpečení a správní soudy.

4. Stěžovatel souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání. II.

5. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Ca 34/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978, sp. zn. 3 T 193/78, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal. K návrhu stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. Nt 112/2002, povolil obnovu trestního řízení [výrok 1)], trestní rozsudek zrušil ve výroku o vině a trestu [výrok 2)] a téhož dne rozsudkem sp. zn. 1 T 87/2003 zprostil stěžovatele obžaloby. Usnesením ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 1 T 87/2003, Obvodní soud pro Prahu 3 vyslovil, že stěžovatel je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, účasten na rehabilitaci a odškodnění.

6. Z důvodu věznění z politických důvodů v době od 18. 9. 1978 do 18. 9. 1980 stěžovatel požádal Českou správu sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Česká správa sociálního zabezpečení však ústavní stížností napadeným rozhodnutím jeho žádosti nevyhověla a zamítla ji s odůvodněním, že stěžovateli nárok nevznikl, protože odsuzující rozhodnutí z roku 1978 nebylo zrušeno podle zákona o soudní rehabilitaci nebo zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Toto rozhodnutí obstálo i v následném soudním přezkumu, neboť žalobu stěžovatele Městský soud v Praze a kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadenými rozsudky zamítly.

7. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že akceptoval názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, čj. 3 Ads 33/2004-84, podle kterého, shrnutě vyjádřeno, existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam dle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci nic nemění na tom, že rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, a nikoliv v řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší správní soud ve stěžovatelově věci ve shodě s citovaným rozsudkem rozšířeného senátu dospěl k závěru, že usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. a že žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení ani Městský soud v Praze nepochybily, pokud žádost, resp. žalobu stěžovatele zamítly.

8. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že jím prezentovaný právní názor není v rozporu se stanoviskem zaujatým Ústavním soudem v nálezu II. ÚS 187/2000, (publ. in Sb. n. u., sv. 21, str. 353), jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolával, neboť ustanovení rehabilitačních předpisů je sice třeba interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, avšak za nepřekročitelnou hranicí, kterou nelze překlenout ani extenzivním výkladem, je zásada, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem [§ 4 písm. e) a celý třetí oddíl zákona o soudní rehabilitaci)] nelze aplikovat ustanovení řešící situaci zcela odlišnou (§ 33 odst. 2 téhož zákona), a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet zákon. Podle Nejvyššího správního soudu spornou právní problematiku neřešil ani nález I. ÚS 605/03 (Sb.n.u., sv. 37, str. 475), neboť jím byl rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen pouze proto, že soud nepřihlédl k usnesení o účasti na rehabilitaci vydaného po rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a předloženého v průběhu řízení. V kasačním nálezu navíc Ústavní soud nikterak nepředjímal závěry ve věci samé. III.

9. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2006, podepsaném předsedou senátu 12 Ca, konstatoval, že se při svém rozhodování přiklonil k rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, neboť vyšel z toho, že trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen, nebyl uveden v § 2 zákona o soudní rehabilitaci a ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle tohoto zákona či zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nedošlo. Pokud šlo o posouzení přípustnosti analogie ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku na str. 4, kde uvedl, že nelze připustit analogii a nahradit podmínku zrušení rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci rozhodnutím o účastenství na rehabilitaci a odškodnění dle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, jelikož pouhé účastenství nárok podle zákona č. 261/2001 Sb. nezakládá. Městský soud v Praze připomněl, že s tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti stěžovatele. Městský soud v Praze souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

10. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 10. 2007 se s namítanými pochybeními neztotožnil. Uvedl, že předmětem věci byla otázka, zda usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení podle trestního řádu vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, nahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona o soudní rehabilitaci nebo podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Nejvyšší správní soud připustil, že v minulosti se judikatura řešící tuto právní otázku rozcházela, a proto byla věc, kde rozhodnutí záviselo na řešení stejné právní otázky, předložena k rozhodnutí jeho rozšířenému senátu. Ten dospěl k závěru, že právní názor obsažený v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 534/20002-34 není správný a zformuloval právní názor nový, který měl být pro futuro respektován všemi senáty Nejvyššího správního soudu rozhodujícími obdobné případy. Nejvyšší správní soud zopakoval, že § 2 zákona č. 261/2001 Sb. stanoví tři podmínky, které musí být splněny současně, aby žadateli mohla být poskytnuta jednorázová peněžní částka. V projednávané věci stěžovatel splnil podmínku občanství ČR a dobu věznění mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, třetí podmínka, tj. zrušení rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci nebyla naplněna. Stěžovatel, ač odsouzen a vězněn pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona, který je zahrnut ve výčtu uvedeném v § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., tak nebyl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci, ač mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Takový návrh však ve lhůtě uvedené v § 6 téhož zákona nepodal a zrušení odsuzujícího rozsudku dosáhl podle obecných ustanovení tr. řádu o obnově řízení. Pokud šlo o usnesení soudu o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci, které stěžovatel předložil k prokázání svého nároku na jednorázovou peněžní částku, Nejvyšší správní soud se k jeho povaze vyjádřil v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, čj. 3 Ads 33/2004-84, a na právní závěry tam vyložené v projednávané věci plně odkázal. Nejvyšší správní soud vyslovil se stejnou argumentací jako v napadeném rozsudku přesvědčení, že jeho právní názor není v rozporu s názorem Ústavního soudu zaujatým v nálezu II. ÚS 187/2000 a že uvedenou právní otázku neřešil ani nález I. ÚS 605/03.

11. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší správní soud připustil, že právní názor vyslovený jeho rozšířeným senátem, byl překonán nálezem Ústavního soudu I. ÚS 712/05 v do jisté míry obdobné věci, a proto rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal na úvaze Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

12. Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 9. 2007 odkázala na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., zrekapitulovala tři podmínky, které jsou předpokladem pro vznik nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky, a poukázala na to, že stěžovatel, ač mohl do dvou let od účinnosti zákona o soudní rehabilitaci požádat o provedení přezkumného řízení a dosáhnout zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí, této možnosti nevyužil. Česká správa sociálního zabezpečení připomněla, že ke lhůtám v zákoně o soudní rehabilitaci se Ústavní soud vyjádřil v nálezech publikovaných pod č. 84/2001 Sb. a 279/2001 Sb., ve kterých uvedl, že stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu, resp. lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Skutečnost, že stěžovatel dosáhl zrušení odsuzujícího soudního rozsudku uvedeného v § 4 zákona o soudní rehabilitaci cestou mimořádného opravného prostředku, vyloučila přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť vyslovením stěžovatelovy účasti na soudní rehabilitaci nebylo odsuzující rozhodnutí zrušeno. Česká správa sociálního zabezpečení zdůraznila, že při výkladu příslušných ustanovení zákona č. 261/2001 Sb. je nutno přihlédnout k tomu, že jde o právní předpis, kterým se Česká republika snažila reagovat na předchozí období totalitních režimů se snahou částečně zmírnit křivdy spáchané na jejich obětech. Bylo věcí zákonodárce, jakým způsobem vymezil okruh oprávněných osob, přičemž nelze pominout, že koncepce restitučního a rehabilitačního zákonodárství je budována na principu toliko částečného zmírnění některých křivd, neboť jejich odstranění není možné. Stěžovatelovy odkazy na jím citovaná dřívější rozhodnutí Ústavního soudu Česká správa sociálního zabezpečení odmítla jako nepřípadné a v závěru svého vyjádření vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

13. Ústavní soud upustil od zaslání vyjádření účastníků řízení stěžovateli k případné replice, neboť podaná vyjádření, ač svým rozsahem poměrně obsáhlá, žádnou novou argumentaci nepřinesla; účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích vyjádřených v napadených rozhodnutích. IV.

14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento „zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu pro němu“.

16. V projednávaném případě Městský soud v Praze, vycházeje z dikce shora citovaného ustanovení, dospěl k názoru, že podmínku zrušení rozhodnutí stanovenou zákonem o soudní rehabilitaci nelze nahradit. Nejvyšší správní soud tento právní názor podpořil a doplnil, že správní soudy řešily rozdílně právní otázku, zda vyslovením účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci lze nahradit splnění podmínky stanovené v zákoně č. 261/2001 Sb. pro poskytnutí jednorázového odškodnění; tento nežádoucí stav byl vyřešen předložením věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který rozsudkem sp. zn. 3 Ads 33/2004 zformuloval právní názor, podle kterého vydání usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Nejvyšší správní soud tento názor respektoval i v projednávané věci, přestože Ústavní soud zaujal k dané problematice názor zcela opačný.

17. Nálezem sp. zn. I. ÚS 605/03 ve věci V. F., Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu prvotně sice s tím, že správní soud měl k dodatečně předloženému usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci přihlédnout, zároveň však připomněl, že „účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy“, a že „tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb., označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“1). V citovaném nálezu, stejně jako v dalším nálezu I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 (dosud nepublikovaný, dostupný na www.judikatura.cz), jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti téhož stěžovatele2), Ústavní soud vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že přistupoval k řešení případu formalisticky, z čistě pozitivně-právního hlediska, aniž by vzal v úvahu účel a smysl aplikovaných právních norem, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem. Pro odstranění jakýchkoliv pochybností Ústavní soud v posledně citovaném nálezu konstatoval, že „vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba při jejím posuzování ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem, a s ohledem na to je tudíž třeba posoudit i stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb.“ 18. Závěry I. senátu Ústavního soudu vyložené ve shora citovaných nálezech ve skutkově i právně zcela srovnatelné věci plně dopadají i na projednávaný případ a IV. senát Ústavního soudu nenalezl žádný důvod k tomu, aby se od nich odchýlil, či jim oponoval, tj. předložil věc ve smyslu ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu plénu Ústavního soudu. Na právní závěry v těchto nálezech vyložených v podrobnostech odkazuje a opakuje, že v důsledku restriktivního výkladu dotčených předpisů Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nerespektováním právního závěru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu I. ÚS 603/05, který byl Nejvyššímu správnímu soudu v době jeho rozhodování znám, došlo zároveň k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nereflektování právních názorů přednesených v citovaném nálezu není možné hodnotit jako ústavně právně ospravedlnitelné ve smyslu doktríny naznačené v nálezu III. ÚS 252/04 (Sb. n. u., sv. 36, str. 173), neboť v projednávané věci Nejvyšší správní soud nepředložil citovanému nálezu konkurující úvahy, jež by bylo možné hodnotit jako dostatečně odůvodněnou argumentaci schopnou iniciovat změnu judikatury Ústavního soudu upínající se k projednávané problematice. Ústavní soud dodává, že v žádném případě nemůže souhlasit s tvrzením Nejvyššího správního soudu, že nález I. ÚS 605/03 spornou právní problematiku neřešil (srov. též odst. 17. tohoto nálezu, jakož i odůvodnění posléze přijatého nálezu I. ÚS 712/05).

19. K odkazu Nejvyššího správního soudu na nález II. ÚS 187/2000 Ústavní soud poznamenává, že přestože se Nejvyšší správní soud hlásí k extenzivnímu výkladu rehabilitačních předpisů ve prospěch postižených osob, zaujal v projednávaném případě opačný postoj; jen na okraj věci je vhodné připomenout, že právní názor nálezu II. ÚS 187/2000 ve věci samé byl dne 26. 6. 2001 postupem podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, překonán stanoviskem pléna Pl.ÚS-st.14/01 (Sb. n. u., sv. 23, str. 342); toto stanovisko však není pro řešení nyní projednávané věci významné.

20. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl, neboť po kasaci soudních rozhodnutí bude na správním soudu, aby dotčené předpisy interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem, tedy i ve shodě s právními názory v tomto nálezu vyloženými. Rozhodnutí soudu respektující přijatý nález bude stejně jako nález sám pro další postup České správy sociálního zabezpečení závazné.

21. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další účelné objasnění věci, přičemž všichni účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas.

Rubrum

I. II. III. IV. Poučení: