IV.ÚS 449/13
V PLATNOSTI- OS Třebíč 8 C 96/2005
- KS Brno 18 Co 276/2012-264
- ÚS IV.ÚS 449/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že zastavení řízení bylo oprávněné kvůli neexistenci pravomocného správního rozhodnutí. Náhrada nákladů řízení nezahrnovala porušení ústavních práv, aniž by došlo k extrémnímu vykročení z pravidel. Stížnosti na průtahy a způsob jednání nebyly důvodem k zásahu Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Janíka, zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou, AK se sídlem Hasskova 16, 674 01 Třebíč, proti usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 3. 2012 č. j. 8 C 96/2005-234 a Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012 č. j. 18 Co 276/2012-264 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto usnesení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho věci pro porušení článku 4 odst. 1 a 4, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy. Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud správnímu orgánu a soudu prvního stupně uložil nepokračovat v průtazích a aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, protože "výkon rozhodnutí přiznaný třetím osobám" by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 8 C 96/2005 zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 29. 3. 2012 č. j. 8 C 96/2005-234 zastavil řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal opětovného projednání jeho věci v rozsahu výroku II. Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Třebíč ze dne 4. 5. 2000 č. j. 111-930/72.9/2000-Ž (výrok I.). Vázán právním názorem usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 9. 2011 č. j. Konf 65/2010-21 soud vysvětlil, že zatímco k rozhodnutí o výroku I. správního rozhodnutí je příslušný Krajský soud v Brně jako soud správní, k rozhodnutí o výroku II. správního rozhodnutí je příslušný Okresní soud v Třebíči, přičemž ten řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomocného rozhodnutí správního orgánu; to bylo dříve zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 30 Ca 259/2000-35 a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. S ohledem na aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. soud uložil stěžovateli uhradit náhradu nákladů řízení účastníkům specifikovaným ve výrocích II. až IV. a ve vztahu mezi stěžovatelem a mj. Státním statkem Jeneč, státním podnikem v likvidaci, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2012 č. j. 18 Co 276/2012-264 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit Státnímu statku Jeneč náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 360 Kč (výrok II.). Stěžovatel je přesvědčen, že řízení nemělo být zastaveno, neboť Krajský soud v Brně jako soud správní rozsudkem ze dne 11. 4. 2012 č. j. 30 A 14/2012-36 v návaznosti na usnesení zvláštního senátu zrušil napadené správní rozhodnutí a věc správnímu orgánu vrátil k dalšímu řízení, v důsledku čehož odpadla "údajně" neodstranitelná překážka řízení a nic nebrání projednání stěžovatelovy věci, přičemž za opětovné projednání věci nařízené zvláštním senátem nepovažuje stěžovatel zastavení řízení, které kromě toho vylučuje znovuprojednání jeho věci. Dále stěžovatel namítá průtahy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Stěžovatel také nesouhlasí s uložením povinnosti uhradit Státnímu statku Jeneč náhradu nákladů řízení, neboť ten neměl být účastníkem správního řízení a tudíž neměl být ani účastníkem soudního řízení. Konečně stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že zrušil nařízené ústní jednání, na které se stěžovatel dostavil, a rozhodl neveřejně, čímž stěžovateli odňal právo se vyjádřit. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení ve vztahu k výroku II. správního rozhodnutí nelze nic vytknout. Je nutno přisvědčit obecným soudům v názoru, že řízení podle hlavy páté o. s. ř. musí předcházet vydání pravomocného správního rozhodnutí, přičemž žalobce se žalobou, jíž se toto řízení zahajuje, domáhá, aby soud rozhodl odlišně od správního orgánu a aby tak svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu nahradil (srov. ustanovení § 250j o. s. ř.). Jak obecné soudy správně uvedly, výrok II. správního rozhodnutí byl již zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 30 Ca 259/2000-35 a nebyl nijak dotčen nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 316/03, který zrušil pouze výroky I. a III. správního rozhodnutí, ani rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012 č. j. 30 A 14/2012-36, který v souladu se závazným právním názorem zvláštního senátu byl oprávněn rozhodnout pouze o výroku I. správního orgánu. Podmínka existence pravomocného rozhodnutí správního orgánu tedy nebyla splněna. Bude tedy nejprve úkolem správního orgánu znovu projednat stěžovatelovu věc a teprve poté, nebude-li stěžovatel s jeho rozhodnutím spokojen, se může obrátit na obecné soudy, přičemž tomu nebude bránit překážka rei iudicatae, neboť usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, a proto lze řízení znovu zahájit, jestliže odpadne překážka (neexistence pravomocného správního rozhodnutí), pro kterou bylo řízení zastaveno. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. K tvrzeným průtahům a nepřiměřené délce řízení je třeba upozornit, že napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 716/06 ze dne 16. 8. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Své uplatnění námitka průtahů v řízení může nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení. Z procesního spisu není patrno, že by odvolací soud nařídil ústní jednání, ke kterému měl být stěžovatel dle svého tvrzení předvolán; k nařízení ústního jednání nebyl odvolací soud povinen dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným usnesením okresního soudu nebylo rozhodnuto ve věci samé. Navíc je zjevné, že stěžovatel nebyl v odvolacím řízení nikterak zkrácen ve svém právu předložit soudu argumenty, jimiž by (prostřednictvím své zvolené zástupkyně - advokátky) zpochybňoval nyní vytýkaný postup soudu prvního stupně. Není též patrno (ani ze stěžovatelova odvolání ani z ústavní stížnosti), jaký reálný význam pro ochranu stěžovatelových práv by případné ústní jednání mělo. I v tomto směru nejsou tedy stížnostní námitky způsobilé opodstatnit zásah Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.