IV.ÚS 45/2000
V PLATNOSTI- VS Praha M/10013G/99/SRK/184/R-819/99
- ÚS IV.ÚS 45/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudní přezkum správních rozhodnutí je možný pouze v případě porušení subjektivních práv účastníka řízení. Hnutí se nezúčastnilo správního řízení jako držitele práva, proto nemělo aktivní legitimaci pro soudní přezkum. Rozhodnutí o nepovolení výjimky nezasaželo žádná subjektivní práva, proto nebylo předmětem soudního přezkumu. Soud se nezabývá výkladem právních názorů, pouze zda bylo právo na spravedlivý proces porušeno.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Hnutí D., zastoupené JUDr. M. E., advokátem, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 1999, spi. zn.. 7 A 82/99, ve spojení s rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 9. dubna 1999, č.j. M/10013G/99/SRK/184/R-819/99 a ve spojení s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 21. července 1998, č. j. 5811/98-OOP/2373/98L388, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 21. ledna 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), kterou hnutí namítalo porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měl dopustit vrchní soud. Zásah do svých práv shledává zejména ve skutečnosti, že vrchní soud zastavil řízení při rozhodování o správní žalobě proti rozhodnutí ministra, kterým bylo potvrzení rozhodnutí ministerstva, které neudělilo Správě národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen "Správa"), výjimku za zákazů dle § 49 a § 50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody"), dle ustanovení § 56 zákona o ochraně přírody, v řízení, kterého bylo hnutí účastníkem, a to z toho důvodu, že žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem soudního přezkumu. Vrchní soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 247 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle nějž je předpokladem zasažení sféry subjektivních práv žalobce a zkrácení žalobce na jeho subjektivním právu plynoucím z právního předpisu. K takovému zásahu dle tvrzení vrchního soudu nemohlo dojít, neboť' správní orgán rozhodoval o udělení výjimky z podmínek ochrany zvláště chráněných rostlin a živočichů Správě. V odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí byla jako důvod neudělení výjimky uvedena skutečnost, že v dané věci mělo probíhat řízení podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody, který stanoví, že pro zásah v lesích v NP lze ustanovení o zásazích proti škůdcům použít jen se souhlasem orgánu ochrany přírody, a dále, že v uvedeném případě je příslušným orgánem ochrany přírody dle § 75 odst. 1 lit. c) zákona o ochraně přírody právě Správa. Za situace, kdy na udělení výjimky nebyl právní nárok, nebylo rozhodnutím ministerstva zasaženo do práv Správy. Nebyl-li tedy právní nárok na straně Správy, tím méně byl na straně Hnutí, které bylo účastníkem správního řízení dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Z tohoto důvodu tedy zde nebylo subjektivní právo a Hnutí nemohlo být na takovém neexistujícím právu zkráceno. Z toho důvodu tedy nemohlo splnit podmínku aktivní legitimace pro soudní přezkum správních rozhodnutí dle § 247 odst. 1 o.s.ř. Žaloba směřovala proti rozhodnutí, které nemohlo být předmětem soudního přezkumu. Proto bylo řízení zastaveno dle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř. Uvedené závěry vrchního soudu považuje Hnutí za odporující platné právní úpravě soudního přezkumu správních rozhodnutí a domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Hnutí se po vyčerpání řádných opravných prostředků v souladu s § 247 o.s.ř. obrátilo na soud, aby přezkoumal zákonnost vydaného rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele vrchní soud tíhl, že se správní žalobou odmítl zabývat po věcné stránce a řízení zastavil, porušil jeho shora uvedená ústavně zaručená práva. Stěžovatel považuje postup vrchního soudu ve svých důsledcích za odepření spravedlnosti a navrhl proto Ústavnímu soudu, aby napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti za Vrchní soud v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, uvedla předsedkyně senátu JUDr. V. Š., že právní názor, z něhož soud při rozhodování o žalobě vycházel, je zřejmý z odůvodnění usnesení, na které plně odkazuje. Dále opakuje, že rozhodnutím o nepovolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody nebylo rozhodováno o subjektivním právu žadatele, tj. Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ani žalobce, neboť' právo na její povolení za stanovených předpokladů zákon neupravuje. Rozhodnutí o nepovolení výjimky tak není rozhodnutím, kterým by byl účastník řízení zkrácen na svých právech a takové rozhodnutí tudíž nemůže být předmětem soudního přezkumu. Vrchní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. zamítnuta. Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u vrchního soudu pod sp. zn. 7 A 82/99. Ze správní žaloby obsažené v tomto spise je zřejmé, že již napadením prvoinstančního správního rozhodnutí Hnutím nebylo napadeno rozhodnutí samé, ale pouze důvod rozhodnutí. V této rétorice pak Hnutí pokračovalo i při podání správní žaloby, kdy navíc došlo k zaměňování práv procesního charakteru a práv hmotných. Správní žalobou je možné napadnout správní rozhodnutí toliko z důvodu porušení práv účastníka správního řízení. V daném případě však účastníkovi vznikla toliko procesní práva. Argumentace správní žaloby spočívá v poukazování na hmotná práva, která ovšem vzhledem k neexistenci právního nároku na vydání rozhodnutí vůbec nevznikla. Ze správní žaloby je dále zřejmé, že Hnutí souhlasí s rozhodnutím správního orgánu do té míry, že výjimka nebyla povolena, avšak nesouhlasí již z důvodem nepovolení výjimky, neboť správní orgán není příslušný o věci rozhodovat a rozhodnutí o výjimce přísluší samotnému správnímu orgánu, který o udělení výjimky požádal, tedy Správě. Ústavní soud není další instancí v systému správního soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Pokud jde o věcné posouzení, případně o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí Hnutí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena právě soudům především k tonu, aby ony zákonem stanovenými způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo Hnutí zkráceno na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v Listině zaručeno a jak bylo toto právo Ústavních soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí- li Hnutí v ústavní stížnosti, že bylo zkráceno na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li Hnutí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry vrchního soudu a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu, zaručeného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. května 2000 JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.