IV.ÚS 452/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpala předchozí procesní prostředky. Soud uznal, že rozhodnutí správce daně o nezahájení řízení o neplatnosti rozhodnutí není zásahem do ústavních práv. Podle § 32 odst. 7 daňového řádu není správce daně povinen vydat rozhodnutí o neplatnosti, pokud nezjistí důvod k jeho ověření. Soud se opřel o judikaturu obecných soudů a výklad § 32 odst. 7 daňového řádu, který považuje postup správce za ústavně konformní.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti H., zastoupené Ing. R.T., proti postupu F.ú., při ověřování neplatnosti rozhodnutí ze dne 19. 9. 1997, č.j. 18233/97/065970, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavnímu soudu byla dne 25. 7. 2001 doručena ústavní stížnost proti postupu F.ú., který sdělením ze dne 25. 5. 2001, č.j. 16091/01/065971/1730, nevyhověl žádosti stěžovatelky ze dne 22. 12. 2000 o ověření neplatnosti specifikovaných rozhodnutí, když neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle § 32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Takový postup, resp. nečinnost správce daně, stěžovatelka považuje za zásah do svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud F.ú. nálezem uložil povinnost zahájit řízení o splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí o reklamaci ze dne 19. 9. 1997, č.j. 18233/97/065970. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka především nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). I když proti napadenému sdělení ze dne 25. 5. 2001 není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že sdělení finančního úřadu, že neshledal důvody pro postup dle ust. § 32 odst. 7 daňového řádu, tedy že neověří splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, takového zásahu samo o sobě schopné není. Přijetí výkladu, že se jedná o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření daně (odvolání, správní žaloba), ale formou zcela specifického institutu de facto obejít veškeré lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu či dokonce k Ústavnímu soudu. Pokud jde o namítaný postup správce daně, který neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle § 32 odst. 7 daňového řádu, Ústavní soud odkazuje též na judikaturu obecných soudů. Dané věci se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998, ve věci sp. zn. 30 Ca 177/97 (FaU. 98, 12: 776), dle něhož podle § 32 odst. 7 daňového řádu je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§ 32 odst. 2 daňového řádu, mimo ty, jejichž zhojení upravuje § 32 odst. 4 a 6 daňového řádu), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatelky správní orgán také postupoval. Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17. 11. 1998, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/98, zveřejněný pod č. 300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. § 32 odst. 7 daňového řádu. Výše uvedené důvody vedly Ústavní soud též k tomu, že nepožadoval odstranění vady podání, kterou spatřuje v nedostatku řádného právního zastoupení stěžovatelky. Z ustanovení § 30 odst. 1 zákona zjevně vyplývá, že daňový poradce není osobou, jež by mohla účastníky nebo vedlejší účastníky zastupovat v řízení před Ústavním soudem. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2001 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.