IV.ÚS 452/18
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 20. 3. 2018
Citované zákony (4)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ve věci ústavní stížnosti JUDr. Radky Macháčkové, advokátky, proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení o výši přiznané dávky peněžité pomoci v mateřství, provedenému formou výplaty dávky dne 8. 12. 2017, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 18 odst. 2 a § 32 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení ustanovení § 5b odst. 3 poslední věty zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Pražské správy sociálního zabezpečení, územní pracoviště se sídlem v Praze 9, Sokolovská 855/225, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Návrhem ze dne 4. 2. 2018, doplněným podáním ze dne 9. 2. 2018, se JUDr. Radka Macháčková (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o výši přiznané dávky peněžité pomoci v mateřství. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení § 18 odst. 2 a § 32 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o nemocenském pojištění") a ustanovení § 5b odst. 3 poslední věty zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení, která rozhodla o přiznání peněžité podpory v mateřství na základě diskriminačních a rovnost porušujících ustanovení zákona o nemocenském pojištění a zákona o pojistném na sociální zabezpečení. V důsledku protiústavní aplikace ustanovení citovaných zákonů bylo prý porušeno její základní právo a zasaženo do svobody zaručené ústavním pořádkem. Další obsah ústavní stížnosti blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno oba návrhy odmítnout. III. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatelka vědoma, jak plyne z její ústavní stížnosti. V projednávaném případě je evidentní, že stěžovatelka ve své věci nevyužila jakékoliv procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva na peněžitou pomoc v mateřství poskytuje. Především nepostupovala dle ustanovení § 153 odst. 6 zákona o nemocenském pojištění, dle něhož - v případě nesouhlasu s výsledkem zkráceného řízení - mohla podat příslušné správě sociálního zabezpečení v zákonem stanovené lhůtě písemnou žádost o vydání rozhodnutí o dávce, v níž mohla a měla uvést důvody nesouhlasu s výsledkem tohoto řízení. Podáním této žádosti by se zahájilo řízení o dávce, v němž by stěžovatelka měla možnost využít další zákonné procesní prostředky k ochraně práva, včetně prostředků poskytovaných v systému správního soudnictví. Teprve po jejich vyčerpání se stěžovatelka v budoucnu může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Spolu s ústavní stížností byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení § 18 odst. 2 a § 32 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, a na zrušení ustanovení § 5b odst. 3 poslední věty zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, neboť jako akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.*)
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu ____________________________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2018
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.