IV.ÚS 4640/12
V PLATNOSTI- VS Praha 2 Ko 45/2009-798
- NS 29 Cdo 3220/2010
- ÚS IV.ÚS 4640/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Soud zjistil, že stížnost byla zjevně neopodstatněná, protože stěžovatel nevyjádřil otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo považováno za logické a ústavně konformní, bez zásahu Ústavního soudu. Ústavní stížnost byla tak odmítnuta na základě § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Robert Hlavenka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3220/2010-846 ze dne 29. srpna 2012 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 45/2009-798 ze dne 28. ledna 2010 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 96 K 22/2001-739 ze dne 9. prosince 2008 zamítl námitky stěžovatele jako úpadce proti konečné zprávě ze dne 25. února 2008 ohledně nezahrnutí stavebního spoření stěžovatele do soupisu konkurzní podstaty a v části 17.850,- Kč za uložení spisové agendy (výrok I.), odmítl námitky stěžovatele ze dne 10. března 2008 (výrok II.) a schválil konečnou zprávu správkyně konkurzní podstaty Ing. Ludmily Kamlenkové (dále jen "správkyně") ze dne 25. února 2008 s tím, že výdaje konkurzní podstaty činily 3.416.664,45 Kč, příjmy konkurzní podstaty činily 7.389.605,96 Kč, konkurzní odměna činila 1.339.138,57 Kč a částka určená k rozvrhu činila 3.972.941,50 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 2 Ko 45/2009-798 ze dne 28. ledna 2010 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 3220/2010-846 ze dne 29. srpna 2012 odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud by konkurz probíhal dle jeho účelu v zájmu věřitelů, bylo vyloučené, aby nebyl ukončen nejméně plným uspokojením všech věřitelů. Postup obecných soudů, přestože stěžovatel v řízení upozorňoval na konkrétní chyby správkyně konkurzní podstaty, byl podle stěžovatele takový, že veškeré jeho výhrady byly odmítány. První procesní možnost, kterou měl, a to podání námitek proti konečné zprávě a vyúčtování odměny, byla sice řešena, avšak pouze formálně, s přisvědčením správnosti postupu správkyně, aniž bylo jakkoliv reagováno na skutkové i právní chyby v jejím postupu. Odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího i dovolacího jsou podle stěžovatele velmi kusá, a pokud se týká soudů vyšších stupňů, v podstatě pouze odkazují na usnesení soudu prvého stupně. Stěžovatel tvrdí, že v odvolacím i dovolacím řízení upozorňoval, že je usnesení soudu prvního stupně velmi obsáhlé, vlastní odůvodnění toho, proč byly odmítnuty jeho námitky a proč byla schválena konečná zpráva správkyně ze dne 25. února 2008, vyčerpávajícím způsobem neuvádí, a to zejména z pohledu právních důvodů. Stěžovatel má spíše za to, že důvody do značné míry chybí a pokud jsou uváděny, jsou nesprávné. Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná. Ústavní soud se nejprve zabýval v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle náhledu Ústavního soudu nelze Nejvyššímu soudu v rozhodování o stěžovatelově dovolání vytknout žádná pochybení. Ústavní soud se po přezkoumání stěžovatelova dovolání ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu. Nebyl tedy naplněn předpoklad pro to, aby dovolání mohlo být dle ust. § 238a odst. 1 občanského soudního řádu [ve spojení s ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] shledáno přípustným a mohl být otevřen prostor pro dovolací přezkum, a proto muselo být odmítnuto. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je také logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno a úvahy uvedené v tomto odůvodnění nejsou nikterak nepřiměřené či extrémní, což by jedině mohlo odůvodnit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu opakovat a toliko na ni odkazuje. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Tento závěr je pak rozhodující pro posouzení části ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto posledním procesním prostředkem bylo právě v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala stěžovateli běžet od doručení tohoto rozhodnutí. Na případ stěžovatele totiž nelze za výše popsané situace aplikovat beneficium ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které stanoví počítání lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (jelikož Nejvyšší soud neměl prostor k úvaze, zda dovolání stěžovatele připouští). Byla-li ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu zjevně opožděně. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako dílem zjevně neopodstatněnou a dílem podanou po lhůtě stanované k jejímu podání dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. ledna 2013 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.