Ústavní soud · Rozhodnutí

IV. ÚS 469/04

Rozhodnuto 2005-06-02 · ECLI:CZ:US:2005:4.US.469.2004

Právní věta

> Právní situace týkající se užívacích práv nebyla jednoznačná, což zvýšilo nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění. Bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že jedná po právu. To vyplývá z kautel upínajících se k čl. 39 Listiny, vyžadujících, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době kdy se ho dopouštěl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů.

Z ústavního hlediska totiž žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). <

Citované zákony (12)

Rubrum

> Právní situace týkající se užívacích práv nebyla jednoznačná, což zvýšilo nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění. Bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že jedná po právu. To vyplývá z kautel upínajících se k čl. 39 Listiny, vyžadujících, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době kdy se ho dopouštěl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Z ústavního hlediska totiž žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). <

Výrok

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. června 2005 v senátu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1066/2004, takto:

Odůvodnění

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1066/2004, bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení

I. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 30. 12. 2004 domáhal zrušení výše uvedeného usnesení, jímž bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání, které podal v trestní věci, v níž byl jako spoluvlastník odsouzen pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo k nebytovému prostoru, jehož se měl dopustit omezením užívacího práva druhé spoluvlastnice, své tehdejší manželky. Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno "jeho právo na obhajobu a právo domáhat se ochrany svých práv u soudu" (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřoval porušení svých základních práv v podstatě v tom, že Nejvyšší soud ČR chybně posoudil zjištěný stav věci, neboť jednání stěžovatele kvalifikoval jako svévoli spočívající v protiprávním přisvojení absolutního a neomezeného užívacího práva bez respektování práva poškozené jako své manželky a spoluvlastnice domu. Stěžovatel poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že poškozená společně s dítětem dům opustila na konci ledna 2002. A to jak z důvodů neshod při užívání domu, tak z důvodu navázání nového vztahu a sestěhováním se s novým partnerem do společného nájmu (zde stěžovatel odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na protokol o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8, ve věci sp. zn. P 36/2002). Odvolací ani dovolací soud skutková zjištění neměnily ani nedoplňovaly. Stěžovatel uvedl, že vlastnické právo spoluvlastníka není absolutně neomezené, ale musí být výsledkem dohody manželů - spoluvlastníků. Dovolací soud dovodil, že nedošlo k žádné právně relevantní dohodě (či rozhodnutí soudu) o omezení užívacího práva a ani k zániku společného jmění manželů. Stěžovatel však namítl, že bylo třeba analogicky vycházet z ust. § 708 občanského zákoníku, z něhož vyplývá zánik užívacího práva. Manželka dům opustila, avšak nelze zjistit, o jaké právní úvahy se opírá závěr soudů, že její jednání nesměřovalo k trvalému opuštění domácnosti. Bylo zjištěno, že poškozená dne 30. 1. 2002 odstěhovala veškeré vybavení domácnosti, přičemž v domě ponechala jen omezené množství věcí, které předtím výhradně užíval stěžovatel a odstěhovala se k novému partnerovi. Tímto jednáním však dala nepochybně najevo úmysl vést s ním společnou domácnost a přestat vést společnou domácnost se stěžovatelem. Stěžovatel zde odkázal na komentář k občanskému zákoníku, z něhož má vyplývat, že odstěhování za účelem založení nové domácnosti je opuštěním společné domácnosti ve smyslu ust. § 708 obč. z. Stěžovatel podotkl, že vlastnické právo poškozené nikdy nezpochybňoval, ale vzhledem k trvalému opuštění domácnosti byl přesvědčen, že se může chovat jako výlučný uživatel nemovitosti. Pro posouzení úmyslu manželky opustit společnou domácnost je podle stěžovatele irelevantní následná změna jejího stanoviska. Bránil-li stěžovatel později poškozené ve výkonu užívacího práva, vycházel z právního stavu, který svým jednáním navodila poškozená. Poté co neuspěly snahy stěžovatele o udržení společného soužití a poškozená jej opustila a začala vést domácnost s jinými partnery, nezbylo mu nic jiného, než se s touto skutečností smířit a chovat se jako výlučný uživatel nemovitosti (zde stěžovatel poukázal na fakt, že o nemovitost současně výlučně pečoval a hradil veškeré platby s ní spojené). Výklad práva, z něhož vycházel dovolací soud podle stěžovatele znamená, že pod hrozbou trestního stíhání je povinen spoluvlastník umožnit druhému spoluvlastníku neomezené užívání nemovitosti, ačkoli jde o situaci zákonem předvídanou; neshodu je povinen řešit dle ust. § 4 občanského zákoníku soud. Stěžovatel rovněž namítl nevypořádání dovolacích námitek týkajících se zavinění. V průběhu trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že stěžovatel jednal v přesvědčení, že jedná protiprávně. Proto nemohly soudy učinit skutkové zjištění, z něhož by bylo zřejmé, že stěžovatel si byl vědom, že jedná protiprávně. Nejvyšší soud ČR porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, jakož i právo na obhajobu, neboť se náležitě nezabýval námitkami stěžovatele a s jeho obhajobou se nevypořádal v plném rozsahu. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu východ (16 T 40/2003), z něhož zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 9. 2003 (16 T 40/2003-149) byl stěžovatel uznán vinným tím, že v období od 1. 4. 2002 do 1. 2. 2003 výměnou zámku vstupních dveří domu a nevydáním klíčů poškozené, navzdory jejím opakovaným žádostem, jí bránil v užívání domu (jehož je "spolumajitelkou") k bydlení. Toto jednání soud kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§ 249a odst. 2 tr. zák.) a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Současně stěžovateli uložil povinnost k náhradě škody ve výši 56.337,- Kč. Tomuto rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu, jímž byla věc postoupena k přestupkovému řízení (č.l. 111), které bylo na základě odvolání státního zástupce zrušeno krajským soudem (č.l. 129). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004 (11 To 435/2003-177) potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích o vině a trestu a zrušil výrok o náhradě škody, kdy poškozenou odkázal na civilní řízení. Jako nedůvodné posoudil soud stěžovatelovy námitky, že jednal po právu, neboť poškozené nesvědčilo užívací právo k domu, protože se z něj s trvalým úmyslem odstěhovala a tím vznikla konkludentní dohoda o užívání věci (§ 145 občanského zákoníku). Naplnění potřebného stupně společenské nebezpečnosti soud shledal v délce udržování stavu, jenž označil za protiprávní. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), v němž (č.l. 182) mj. na základě podrobně propracované civilistické argumentace v podstatě namítal, že jednal po právu jako výlučný uživatel spoluvlastněné nemovitosti v situaci, kdy užívací právo poškozené (jako složka práva spoluvlastnického) zaniklo. Nebyl-li zásah neoprávněný, nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, stejně jako znak zavinění. Předmětná skutková podstata chrání jen právo užívací a nepostačí prostý odkaz na právo vlastnické. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 9. 2004 (5 Tdo 1066/2004-206) odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Soud svůj závěr opřel o konstatování, že stěžovatel poškozené fakticky znemožňoval soužití v jedné nemovitosti, což vedlo k odstěhování poškozené, která však neměla úmysl opustit dům natrvalo. Proto dovolací soud konstatoval, že některé skutkové závěry obsažené v dovolání, nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. K otázce právního posouzení Nejvyšší soud ČR uvedl, že manžel jako spoluvlastník má povinnost respektovat stejné právo druhého manžela. Užívání věci musí být výsledkem dohody. Dovolací soud označil za nesprávný názor, že odstěhováním vznikla konkludentní dohoda o výlučném užívání. Na námitku, že užívání domu poškozenou je v rozporu s obecnými principy morálky či dobrými mravy, reagoval dovolací soud tak, že doporučil stěžovateli podání návrhu na soudní určení existence jeho výlučného užívacího práva, do jehož vydání však nemůže stěžovatel v užívání bránit. Nejvyšší soud ČR rovněž konstatoval, že soudy se zabývaly i otázkou zavinění, byť úvaha obsažená v rozsudku okresního soudu "není příliš rozsáhlá". Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání opřené o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem, bylo podáno proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod. Proto nebyla přezkoumávána odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího a dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Ve vyžádaném vyjádření předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, JUDr. František Púry, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť rozhodnutím dovolacího soudu nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele, protože otázka právní kvalifikace jednání byla posouzena správně a bez vad. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a proto bylo od ústního jednání upuštěno. II. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Stěžovatel spoluvlastnící nemovitost byl odsouzen za bránění ve výkonu užívacího práva druhé spoluvlastnici. Bránění užívání označily soudy za protiprávní a svévolné. Stěžovatel však setrvale namítal, že tvrzené užívací právo spoluvlastnici zaniklo. Tato námitka nebyla vypořádána ani okresním, ani krajským soudem a náležitě se s ní nevypořádal ani Nejvyšší soud ČR, jehož rozhodnutí je nyní předmětem přezkumu z hlediska dodržení kautel spravedlivého procesu obsažených v páté hlavě Listiny. Soudy automaticky odvozovaly užívací právo poškozené od práva spoluvlastnického, avšak vlastnické právo není vždy titulem k bezprostřednímu užívání nemovitosti. Např. tam, kde vlastník učiní s užívacím právem nějakou dispozici, je třeba při posuzování oprávnění k užívání zohledňovat i platné obligační vztahy týkající se tohoto užívacího práva. Při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva, nutno věc primárně nahlížet z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku - trestního práva. Za ústavně souladný lze z hlediska ust. čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny označit jen takový aplikační postup soudu, který jasně a přesvědčivě vyloučí, že stíhané jednání označené jako protiprávní svémoc by např. nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku ultima ratio (srov. například nález ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 24, str. 255, nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 in Sb. n. u., sv. 31, str. 205, nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, in Sb. n. u., sv. 32, str. 293 či nález ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02, in Sb. n. u., sv. 33, str. 113). Z ústavního hlediska totiž žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž je spor ohledně splnění podmínek zániku užívacího práva, mají dostatek možností jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. To odráží i judikatura obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2001, sp.zn. 7 Tz 290/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. 38/2001). Princip ultima ratio je třeba zohledňovat jak při posuzování formální stránky činu, tak při posuzování jeho konkrétní společenské nebezpečnosti. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§ 249a tr. zák.), kdy v nálezu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000 zcela v intencích výše uvedených závěrů konstatoval, že je třeba v trestním řízení zohledňovat i řešitelnost sporu občansko právní cestou (srov. in Sb. n. u., sv. 20, str. 273; podobně i nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, in www.judikatura.cz). Stěžovatel se v řízení hájil tím, že jeho jednání bylo výkonem výlučného užívacího práva a směřovalo k ochraně jeho soukromí a vlastnictví, což jsou ústavně chráněné hodnoty. I tento aspekt bylo třeba zohlednit při posuzování společenské nebezpečnosti jednání, které mělo podle soudů při ochraně těchto hodnot zasáhnout do užívacího práva manželky, jehož existence (bez ohledu na nezpochybňovanou existenci spoluvlastnického práva) nebyla nesporná a závěr dovolacího soudu nebyl v tomto ohledu náležitě odůvodněn. Nebyla vypořádána námitka, že jednání manželky bylo možno ve smyslu občanského práva vzhledem ke konkrétním okolnostem kvalifikovat jako opuštění domu, které mělo za následek zánik užívacího práva (srov. komentář O. Jehličky in: kolektiv: Občanský zákoník - komentář 8. vyd., Praha, C. H. Beck, 2003, str. 922 a zde citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1980/97). Ostatně i Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003, v případě předmětného trestného činu konstatoval že: "Kdyby poškozenému v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání. chyběla by v jednání pachatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř." (in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 572/2003). Způsob jednání stěžovatele tak, jak je zachycen ve spisu, přitom v ničem nenarušuje jeho (setrvale zastávanou) verzi, že podle svého přesvědčení jednal po právu (ať už ve snaze ochránit svůj majetek či soukromí či obojí) a domníval se, že není možné jej stíhat pro trestný čin (čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny). Nejvyšší soud ČR naplnění protiprávnosti (str. 5 odst. 1 napadeného usnesení) shledal na základě závěru, že vystěhování poškozené nelze "hodnotit jako konkludentní dohodu" (pozn. patrně se má na mysli nabídka takové dohody), jejímž obsahem je omezení užívacího práva poškozené "a současně vznik výlučného užívacího práva pro obviněného". Tento závěr se vedle poukazu na "výše popsaná skutková zjištění" přiměřeně opírá o "stanovisko pod č. 42/1972 Sb. rozh. obč.", podle něhož právo jednoho z manželů užívat nemovitost není neomezené, ale každý z manželů musí respektovat i stejné právo druhého manžela. (Poznámka: stanovisko obsahuje rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, z 3. 2. 1972, Cpj 86/71. Otázka zániku užívacího práva zde řešena není - ostatně např. § 708 občanského zákoníku, na nějž stěžovatel upozornil v ústavní stížnosti v té době neplatil.) Podle dovolacího soudu ke vzniku dohody nepostačí pouze (jedním z manželů) projevený zájem věc užívat, což se však míjí s námitkou stěžovatele, že svým jednáním projevil vůli akceptovat vůli poškozené, která trvale opustila společnou domácnost (§ 708 obč. zák.). Zde Ústavní soud podotýká, že v rozhodnutí okresního ani krajského soudu není konstatováno, že by vystěhování bylo důsledkem znemožňování spoluužívání nemovitosti, jak naznačuje Nejvyšší soud ČR (str. 4 odst. 4). Naopak okresní soud (str. 3 odst. 1 ř. 7) považoval za prokázané, že poškozená opustila dům z vlastní vůle. Právní situace týkající se užívacích práv nebyla jednoznačná, což zvýšilo nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění. Bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že jedná po právu. To vyplývá z kautel upínajících se k čl. 39 Listiny, vyžadujících, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době kdy se ho dopouštěl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 558/01). Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") tak, jak např. vyplývá z rozhodnutí Velkého senátu ve věci ve věci Cantoni vs. Francie (srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int/ rozhodnutí ze dne 15. 11. 1996, sp. zn. 17 862/91, oba odstavce § 29 nebo ve Sbírce soudních rozhodnutí ESLP č. 3/1998). Obhajobu stěžovatele bylo třeba náležitě vypořádat. Dovolací soud v případě námitky nenáležitého odůvodnění naplnění znaku zavinění konstatoval (str. 6 odst. 1 usnesení Nejvyššího soudu ČR), že okresní soud považoval z výpovědi stěžovatele za zřejmé, že v přístupu zamezil, ačkoli si byl vědom, že poškozená má k předmětnému domu stejná práva jako on, a to z titulu společného jmění manželů ("SJM"). Ústavní soud však pro toto konstatování nenachází v trestním spise spolehlivou oporu. Předmětné tvrzení je vyňato z odůvodnění rozsudku okresního soudu, v němž není odkaz na výpověď konkretizován. Ústavní soud konstatuje, že na č.l. 98 spisu je výpověď obžalovaného u hlavního líčení, které předcházelo původnímu nepravomocnému rozhodnutí o postoupení věci do přestupkového řízení. Tato výpověď obsahuje tvrzení shodná s tvrzeními obsaženými v ústavní stížnosti. Stěžovatel mj. uvádí, že přístup do nemovitosti manželce zachovává, avšak jen v přítomnosti třetí osoby, a to z obavy před (údajným dalším) "křivým obviněním". Předání klíčů odmítá z důvodů obav o ztrátu či poškození svých věcí, které mj. používá k podnikání, protože manželka jej chce poškodit. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že manželka z domu odvezla většinu věcí patřících do SJM. Další výpovědi stěžovatele jsou na č.l. 42 - 44 a 58 (na č.l. 58 stěžovatel upozorňuje, že poškozená se nikdy nepodílela na splátce hypotečního úvěru váznoucího na předmětné nemovitosti), avšak ani z nich není zřejmé, že by stěžovatel byl alespoň srozuměn s tím, že jedná protiprávně. Na č.l. 43 stěžovatel sám upozorňuje, že dům není v podílovém spoluvlastnictví, ale "v dosud nerozděleném a zaniklém SJM" a konstatuje, že se jedná o spor o užívání nemovitosti, který by měl být řešen občanskoprávní žalobou. Závěr dovolacího soudu nevyplývá ani z č.l. 109, 139 - 141 a 146 spisu. Náležité prokázání subjektivní stránky v daném případě vyžaduje přesvědčivé a nezvratné vypořádání námitek vznesených z hlediska civilněprávního, což se nestalo. Okresní soud přitom v odůvodnění např. konstatoval existenci civilního sporu o rozsah užívacího práva k předmětnému domu. Krajský soud bez dalšího konstatoval, že odstěhování nebylo trvalým opuštěním společného bytu a že stěžovatele nic neopravňovalo "bránit poškozené, aby své právo bydlet v domě obnovila". Tyto vady nezhojilo ani usnesení dovolacího soudu. Závěr o zjevné neopodstatněnosti dovolací námitky nenaplnění znaku zavinění nedostojí nárokům vyplývajícím ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nemůže přezkoumat tuto část napadeného usnesení a posoudit, zda závěr o stěžovatelově vině byl výsledkem procesu vyhovujícímu ustanovením hlavy páté Listiny, popř. zda trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno v souladu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Z odůvodnění rovněž nevyplývá závěr, který by vyvrátil ústavně právně relevantní námitku stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení měly zůstat zdrženlivými a věc měla být řešena občanskoprávně, již by mohla podporovat i judikatura Nejvyššího soudu ČR (viz výše). Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí vrchního soudu podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona o Ústavním soudu zrušil.