IV.ÚS 469/10
V PLATNOSTI- VS Praha Ncd 364/2009-21
- ÚS IV.ÚS 469/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se ztotožnil s názorem vrchního soudu, že soudní výkon soudce je nezávislý a vztah mezi soudcem a jeho ústavou není pracovním vztahem. Nestrannost soudce se posuzuje objektivně, a proto nezakládá důvodnost pochybností o nestrannosti pouze na tom, že soudce působí ve stejném soudním orgánu. Žaloba pro zmatečnost se projednává jiným soudním senátem, než který vydal původní rozhodnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 č. j. Ncd 364/2009-21 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným usnesením vrchního soudu byla porušena jeho základní práva, a aby toto rozhodnutí zrušil. Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Městský soud Praze předložil Vrchnímu soudu v Praze spis ve věci stěžovatelem podané žaloby pro zmatečnost k rozhodnutí o přikázání věci Krajskému soudu v Praze s tím, že žaloba směřuje proti Městskému soudu v Praze, který by tak rozhodoval ve vlastní věci. Vrchní soud v Praze usnesením Praze ze dne 18. 11. 2009 č. j. Ncd 364/2009-21 rozhodl, že se věc nepřikazuje Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že funkce soudce je veřejnou funkcí a vztah mezi soudcem a soudem není klasickým vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; soudce je při výkonu své funkce nezávislý a vázaný pouze zákonem, a proto nemůže být pro rozhodujícího soudce právně či fakticky podstatné, zda účastníkem řízení je právě soud, u něhož funkci vykonává, či soud jiný. Stěžovatel tvrdí, že vrchní soud svým rozhodnutím porušil právo na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem a právo na zákonného soudce, neboť lze důvodně pochybovat o nestrannosti soudu, jenž přezkoumává vlastní rozhodnutí v řízení, jehož je sám účastníkem. Pokud zákon přiznává v rámci práva na spravedlivý proces opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost, je s povahou práva na zákonného soudce neslučitelné, aby o tomto opravném prostředku v kterékoli instanci rozhodoval soud, proti jehož rozhodnutí byla žaloba pro zmatečnost podána. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní pořádek České republiky (čl. 81 a 82 Ústavy ČR) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení (srov. nález Pl. ÚS 11/04, Sb. n. u., sv. 37, str. 207). Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce, a proto je nutno založit zkoumání nestrannosti soudce na objektivním hledisku, tedy zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje (srov. nález I. ÚS 371/04, Sb. n. u., sv. 34, s. 255). Nelze však přehlédnout, že i subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti zde také nalézá určité uplatnění, neboť může sloužit jako podnět k jejímu zkoumání. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vrchního soudu, že nebyly dány důvody pro přikázání věci jinému soudu, a odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. Dodává, že žalobu pro zmatečnost sice projedná a rozhodne tentýž soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni, avšak v jiném obsazení, neboť z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (srov. ustanovení § 14 odst. 3 o. s. ř.). Na posuzovanou věc je analogicky aplikovatelná judikatura týkající se posuzování vztahů kolegiality mezi soudcem a účastníkem řízení, který je rovněž soudcem, dle které vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže tyto vztahy spočívají pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 274/09 a sp. zn. III. ÚS 229/02). Obecně tedy platí, že vztah kolegiality nezakládá sám o sobě důvodnost pochybností o podjatosti soudce; stěžovatel kromě těchto obecných výhrad žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly svědčit ve prospěch jeho pochybností a popřít uplatnitelnost tohoto pravidla v jeho věci, neuvádí. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.