IV.ÚS 47/99
V PLATNOSTI- NS 33 Cdo 152/98-267
- ÚS IV.ÚS 47/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebylo prokázáno porušení ústavních práv. Soud se opřel o názor Nejvyššího soudu, podle něhož odvolací soud v dané části rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Změna doby prodlení ve prospěch žalovaného nebyla předmětem dovolání, proto nebyla předmětem přezkumu. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j. 33 Cdo 152/98-267, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 28. 1. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j. 33 Cdo 152/98-267, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, č.j. 12 Co 799/96-216. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 8. 1996, č.j. 6 C 71/95-198, v části týkající se vzniku prodlení s placením jednotlivých faktur a povinnosti platit smluvní pokutu. Ve zbytku byla žaloba stěžovatele zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací měl o podaném dovolání rozhodnout, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, a tudíž dle jeho názoru se jednalo o dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. porovnáním výroků č. I. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího dospěl k závěru, že jde o obsahově shodné výroky, tj. že odvolací soud v této části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu. Změna rozsudku soudu prvního stupně spočívala pouze ve změně doby prodlení, za níž byla účtována smluvní pokuta, přičemž tato změna byla provedena ve prospěch žalovaného v bodě II. výroku rozsudku odvolacího soudu. Smluvní pokuta nebyla tedy žalobci za období předcházející době určené odvolacím soudem v rozsudku tohoto soudu přiznána, zatímco soud I. stupně smluvní pokutu v tomto období přiznal. Z uvedeného je patrné, že v této části byl rozsudek soudu I. stupně změněn. Tento výrok, tj. výrok č. II. rozsudku odvolacího soudu, však stěžovatel dovoláním nenapadl, a proto se dovolací soud nemohl přezkoumáním této části rozsudku zabývat. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a neshledal ani důvody přípustnosti uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. Proto dovolání zamítl a nemohl se již zabývat věcnými námitkami uvedenými stěžovatelem v dovolání. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shromážděných podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatele se způsobem právního posouzení podmínek přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu a proto se, v podstatě jako na soud "odvolací", obrátil na Ústavní soud, a to poté, kdy v téže věci dřívější ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, č.j. 12 Co 799/96-216 byla odmítnuta jako nepřípustná (usnesení ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 151/97). Uvedeným postupem stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaných podkladů, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci procesních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že Ústavní soud v podstatě sdílí názor Nejvyššího soudu ČR, podle něhož příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou obsahově shodné, tj. že odvolací soud v předmětné části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. května 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.