IV.ÚS 471/03
V PLATNOSTI- MS Praha 23 Co 196/99-74
- MS Praha 19 Co 233/2003-113
- ÚS IV.ÚS 471/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů nevykazovala porušení práva na soudní ochranu. Soud se opřel o § 58 odst. 1 zákona o soudním řádu, podle něhož nelze zmeškanou lhůtu prominout, pokud byla překážka odpadla před podáním návrhu. Zákonem stanovená výjimka z pravidla právní moci musí být vykládána restriktivně, aby byla zachována právní jistota. Návrh na přikázání poučení soudům byl odmítnut, protože Ústavní soud nemá pravomoc přikazovat poučení soudům.
Rubrum
IV. ÚS 471/03 Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Dr. med. J. K., zastoupeného JUDr. D. G., Ph.D., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003 č. j. 19 Co 233/2003-113 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. dubna 2003 č. j. 5 C 65/96-107, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
I. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. listopadu 1998 č. j. 5 C 65/96-66 zamítl návrh stěžovatele o určení neplatnosti kupní smlouvy, přičemž jím podané odvolání bylo následně Městským soudem v Praze usnesením ze dne 2. června 1999 č. j. 23 Co 196/99-74 odmítnuto jako opožděné [§ 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavního práva stěžovatele mělo dojít tím, že jej obecné soudy nepoučily ve smyslu § 5 o. s. ř. o možnosti podat žádost o prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatel se neztotožňuje z názorem vyjádřeným v judikatuře, dle něhož z o. s. ř. nevyplývá, že by v případě, kdy je podáno zjevně opožděné odvolání, které neobsahuje návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., měl soud povinnost vyzvat odvolatele k podání takového návrhu, a tudíž nepoučení o možnosti podat žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání není omluvitelným důvodem pro její prominutí. V záhlaví uvedená rozhodnutí (opírající se co do svých rozhodovacích důvodů o tento závěr), jimiž byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty k odvolání, resp. na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na zmeškání lhůty k odvolání, stěžovatel považuje za stojící v rozporu s jeho právem na soudní ochranu. Proto se domáhal jejich zrušení a současně požadoval, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jej poučit o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k odvolání a o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. II. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí. Není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se ve shodě s takto svou vymezenou pravomocí tudíž zabýval otázkou, zda aplikace jednoduchého práva v daném případě učiněná obecnými soudy je důsledkem interpretace, která by v konkrétním případě byla způsobilá vybočit z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Naznačenou aplikací je potom zejména taková, jíž lze kvalifikovat jako svévolnou (srov. k tomuto kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.; nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl., a další). V tomto ohledu z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i připojeného spisu (Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 5 C 65/96), zásah do práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. V dané věci je pro posouzení námitek uplatněných v ústavní stížnosti určující ta skutečnost, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. listopadu 1998 č. j. 5 C 65/96-66 byl řádně doručen (kvalifikovanému) právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. Aleši Z., dne 15. ledna 1999 (č. l. 68). S ohledem na uvedené není namístě pravidlo o poučovací povinnosti soudu (§ 5 o. s. ř.), rovněž i v kontextu se zásadou vigilantibus iura (každý nechť si střeží svá práva) a principem rovnosti účastníků řízení, vykládat natolik rozšiřujícím způsobem, jak činí stěžovatel v rámci své argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel podal shora zmíněný návrh dne 3. dubna 2003 (č. l. 105), tj. poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1999 č. j. 23 Co 196/99-74 bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání do shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (datované dnem 31. března 1999), přičemž citované usnesení nabylo právní moci 21. června 1999, nelze než konstatovat, že naříkanou lhůtu již nebylo možno ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. prominout. Požadoval-li stěžovatel prominutí zmeškání lhůty k odvolání, resp. prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na zmeškání lhůty k odvolání za této procesní situace, jde o návrh, jemuž nemohlo být ze strany obecných soudů vyhověno (srov. obdobně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 1995 sp. zn. 1 Co 322/95, uveřejněné in: Soudní rozhledy 4. 5/1998, str. 115 a násl.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999 sp. zn. 26 Cdo 1910/99, uveřejněné in: Soudní judikatura č. 6/2000, str. 222 a násl.). Tento právní názor je nejen v souladu s judikaturou obecných soudů, nýbrž dle přesvědčení Ústavního soudu především odpovídajícím způsobem reflektuje právní jistotu nastolenou mezi účastníky pravomocně skončeného sporu o právo. S ohledem i na tento aspekt věci je tak namístě tuto zákonem (§ 58 odst. 1 o. s. ř.) připuštěnou výjimku z pravidla vykládat, v souladu s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky, při její aplikaci na konkrétní případ spíše restriktivním způsobem. O to více se potom uvedená argumentace uplatní ve vztahu k návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Za shora popsaných okolností by totiž vyhovění návrhu stěžovatele naopak nežádoucím způsobem znamenalo v rozporu s logikou procesního stavu věci nepřiměřené popření smyslu a účelu institutu právní moci, když by došlo z pohledu principu proporcionality ke zcela neadekvátnímu upřednostnění práva žádat o prominutí zmeškání lhůty (§ 58 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 204 odst. 3 o. s. ř.). Nadto je zjevné, že pokud je návrh (na prominutí zmeškání lhůty) třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit zmeškaný úkon (§ 58 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), vyplývá z této dikce i nutnost podat návrh na prominutí zmeškání lhůty nejpozději při realizaci zmeškaného úkonu, resp. podle konkrétních okolností (okamžiku odpadnutí předmětné překážky) nejpozději do patnácti dnů po této realizaci, neboť by k ní logicky nemohlo dojít bez odpadnutí překážky, pro níž byl účastník soudního řízení vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny vydáním napadených usnesení nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Návrh, jímž stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jej poučit o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k odvolání a o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, je potom návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto byl odmítnut z důvodu takto označeného [§ 82 odst. 3 písm. b), § 43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2004 JUDr. Jiří Mucha předseda III. senátu Ústavního soudu