IV.ÚS 483/02
V PLATNOSTI- VS Olomouc 4 Cmo 996/99-296
- ÚS IV.ÚS 483/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí, která ji povinná zaplatit částku za ručení za úvěr, a tvrdila, že její závazek zanikl po odstoupení věřitele od smlouvy. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny a § 506 občanského zákona, ve znění před novelou, a konstatoval, že soudy nižších stupňů správně posoudily právní otázku. Ústavní soud nenašel zásah do ústavních práv, protože stěžovatelka nepředložila nové právní argumenty ani nevyužila možnost podání podmíněně přípustného dovolání.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci, zastoupeného JUDr. L.K., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 4 Cmo 996/99-296 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 9. 1999, čj. 2 Cm 448/93-240, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 se společnost C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 4Cmo 996/99-296 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 9. 1999, čj. 2 Cm 448/93-240, jimiž jí bylo pravomocně uloženo zaplatit ve stanovené lhůtě částku 9 400 174,65 Kč, s příslušenstvím, společnosti Bank A. C. a.s., z titulu ručení za úvěr poskytnutý fyzické osobě. Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, bez bližšího odůvodnění. Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, uvedla svá tvrzení v řízení uplatněná a vlastní právní názor na věc. Stěžovatelka, obdobně jako v řízení před obecnými soudy, tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to důsledků, které mělo odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru dle § 506 obch. zák. na další existenci zajištění závazků z této smlouvy. Je toho názoru, že v důsledku odstoupení od úvěrové smlouvy její ručitelský závazek zanikl. Poukázala zejména na skutečnost, že teprve zákonem č. 370/2000 Sb. bylo ust. § 506 obch. zák. doplněno dikcí "Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy". V době, kdy obecné soudy rozhodovaly ve věci, tedy dle jejího přesvědčení existovala odlišná právní úprava, k čemuž ovšem obecné soudy při rozhodování nepřihlédly. Tím dle jejího názoru porušily ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 11 Listiny, zaručující nedotknutelnost majetku. Stěžovatelka též uvedla, že Vrchní soud v Olomouci dovolání nepřipustil a proto po vyčerpání všech prostředků se obrací na Ústavní soud. Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že především nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že nepřipustil dovolání. Napadený rozsudek žádný výrok, jímž by dovolání nebylo připuštěno, neobsahuje. Stěžovatelka návrh na připuštění dovolání neučinila a odvolací soud, s ohledem na existující četnou judikaturu Nejvyššího soudu, důvod pro postup dle ust. § 239 odst. 1 věta druhá o.s.ř. neshledal. Vyjádřil přesvědčení, že se se všemi námitkami stěžovatelky řádně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Právo zakotvené v čl. 36 Listiny nebylo dotčeno, tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva zakotveného v čl. 11 Listiny postrádá jakékoliv opodstatnění a řešená problematika s ním nesouvisí. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, vztahující se k dané problematice a navrhl aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. V právních závěrech těchto soudů neshledává však Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu Olomouc obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti, že pokud jde o právní posouzení věci, jsou napadené rozsudky v souladu s judikaturou obecných soudů vztahující se k ust. § 506 obč. zák., ve znění před cit. novelou č. 370/2000 Sb. (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2782/99, byť se v této věci jednalo o zajištění závazků jinou formou, tj. zástavním právem). Ústavní stížnost je v podstatě opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Měla-li stěžovatelka zato, že obecné soudy ve své judikatuře rozhodují danou právní problematiku nesprávně či nejednotně, mohla využít postupu podle ust. § 239 o.s.ř., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2000 a vytvořit si tak podmínky pro podání tzv. podmíněně přípustného dovolání, což neučinila. Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny, zaručujícího nedotknutelnost majetku, postrádá bližší ústavněprávní argumentaci, nehledě na skutečnost, že cit. článek nedotknutelnost majetku výslovně nezaručuje. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť pro postup dle § 80 odst. 1 zákona neshledal důvody. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2002 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.