IV.ÚS 489/2000
V PLATNOSTI- NS 21 Cdo 1887/98
- NS Cdo 1887/98
- MS Praha 16 Co 202/2000
- ÚS IV.ÚS 489/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět nebyl důvodný. Stěžovatelka se proti rozhodnutí obecných soudů zastávala jiného právního názoru, než jaký vyslovil dovolací soud. Soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože rozdíl v právním výkladu neznamená porušení základního práva. Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat závěry nižších soudů, pokud nejde o porušení ústavního práva.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, sp. zn. 16 Co 202/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 14. srpna 2000, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako žádost o přezkum postupu úřadů. Podepsanými byla stěžovatelka a její manžel O. P. Po výzvě stěžovatelům k odstranění vad podání byla dne 11. října 2000 právním zástupcem doručena ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 1997, sp. zn. E 2820/96, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, sp. zn. 16 Co 202/2000. Z obsahu podání učiněného právním zástupcem lze dovodit, že v řízení dále pokračuje pouze stěžovatelka. Usnesením nalézacího soudu byl proti stěžovatelce nařízen výkon rozhodnutí, proti kterému se odvolala z odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozhodnutí, jehož vykonatelnost zanikla. Tomuto odvolání Městský soud v Praze vyhověl usnesením ze dne 2. června 1998, sp. zn. 15 Co 264/98, a zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Na základě dovolání oprávněného Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. Cdo 1887/98, rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc městskému soudu vrátil k novému projednání. Městský soud v Praze, vázán právním názorem dovolacího soudu, ve věci rozhodl tak, že nařízený výkon rozhodnutí potvrdil. Z uvedených důvodů požaduje stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdo 1887/98, a Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 202/2000. Pochybení v rozhodování soudů shledává v tom, že správním rozhodnutím vydaným zdravotním odborem Místního úřadu v Praze - Jižním městě ze dne 25. dubna 1994, čj. R 2/94/3444/Zdr., potvrzeným rozhodnutím Hygienika hl. m. Prahy ze dne 30. června 1994, čj. Ř-113/2622/203/94, jí byla udělena pokuta ve výši 100.000,- Kč. Toto správní rozhodnutí vycházelo ze zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), proto prošla preklusivní lhůta k výkonu rozhodnutí, dle § 71 odst. 3 správního řádu, uplynutím tří let. Tento názor zaujal v prvním usnesení i Městský soud v Praze. Nejvyšší soud ČR se však ztotožnil s názorem oprávněné osoby, že totiž postup placení a vymáhání pokuty měl být posouzen dle § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o správě daní", neboť je-li zvláštnímu orgánu (§ 1 odst. 3) svěřeno vybírání pokut neuvedených (§ 1 odst. 1), a tyto pokuty jsou příjmem státního rozpočtu, promlčuje se právo vybírat či vymáhat daňový nedoplatek po šesti letech (§ 70 odst. 1 zákona o správě daní). V postupu obecných soudů shledala stěžovatelka porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva ukládat povinnosti jen na základě a v mezích zákona při zachování základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 16 Co, který uvedl, že ve svém rozhodování ve věci byl vázán ve smyslu § 243d odst. 1 o.s.ř., závazným právním názorem vysloveným v téže věci v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího. Proto nepovažuje účastník ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její odmítnutí či zamítnutí. K věci se na základě výzvy vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR prostřednictvím předsedy senátu 21 Cdo. Ten konstatuje, že usnesení Nejvyššího soudu ČR nebylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jak předpokládá ustanovení § 72 odst. 2 zákona, a proto nemůže být ústavní stížnost důvodná v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka nenapadá způsob vedení řízení, ale polemizuje s právním názorem, který ve věci zaujal dovolací soud. Ve své podstatě se tedy jedná o návrh na přezkoumání věci v další instanci, když stěžovatelka se svými právními názory u obecných soudů neuspěla. K věci samé Nejvyšší soud ČR uvádí, že vyslovený právní názor představuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Po posouzení všech podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jak konstatovaly i obecné soudy ve svých vyjádřeních, stěžovatelka vytýká rozhodnutím obecných soudů skutečnost, že právní názor soudu dovolacího není správný, a proto shledává takový právní názor za porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelka byla postupem obecného soudu zkrácena na svém právu na spravedlivý proces ve významu, jak je v citovaném ustanovení Listiny toto právo zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Tvrzení o zkrácení v právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než jaký zaujímá stěžovatelka, aniž by uvedla další skutečnosti, svědčící o porušení citovaného práva, je třeba hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a odkázat na judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Z uvedených důvodů nelze stěžovatelkou namítané údaje chápat jinak, než jako snahu o řízení v dalším stupni. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K tvorbě právního názoru, a následně i vytváření ustálené judikatury, která je pro soudy nižších stupňů závazná, je oprávněn právě Nejvyšší soud ČR (§ 27a a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavnímu soudu tato role nepřísluší, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým výkladem sám neztotožňoval. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a svobod. Na základě shora uvedených okolností proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 21. 3. 2001 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.