IV.ÚS 497/13
V PLATNOSTI- KS Ústí 35 Co 397/2009-146
- NS 33 Cdo 4167/2010
- ÚS IV.ÚS 497/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se zabýval nárokem na vrácení nemovitosti darované bývalými manžely po zániku manželství. Nejvyšší soud správně posoudil dovolání jako nepřípustné, protože proti změně rozsudku ve prospěch stěžovatelů není dovolání subjektivně přípustné. Ústavní soud považoval rozhodnutí nižších soudů za ústavně souladné a nezjistil porušení práva na soudní ochranu či vlastnictví.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Radovana Martinovského a 2. Bohdany Brabcové, obou zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou, AK se sídlem Dolní náměstí 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2010 č. j. 35 Co 397/2009-146 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 č. j. 33 Cdo 4167/2010-190, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci pro porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Liberci částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 č. j. 15 C 300/2006-122 rozhodl, že nárok žalobce na vrácení nemovitostí darovaných žalobcem a jeho bývalou manželkou stěžovatelům je opodstatněn. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 2. 2010 č. j. 35 Co 397/2009-146 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku na vrácení daru je opodstatněn z jedné poloviny (výrok I.), a dále tak, že zamítl žalobu v části požadující vrácení daru a určení vlastnictví k další jedné ideální polovině nemovitostí (výrok II.). Vysvětlil, že po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství může jeden z manželů vyzvat k vrácení jen ideální poloviny nemovitostí, neboť již neexistuje nedílný vlastnický vztah bývalých manželů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2012 č. j. 33 Cdo 4167/2010-190 odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost. Vyložil, že dovolání ve skutečnosti směřuje pouze proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; ostatně proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalovaných, není dovolání subjektivně přípustné. Z toho dovodil, že dovolání stěžovatelů nemohlo být přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž nebylo shledáno přípustným ani dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože námitky ohledně nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu vystihují dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití u dovolání přípustného dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vyloučeno; otázku aktivní legitimace žalobce k vrácení daru posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud jejich dovolání nesprávně posoudil jako nenárokové dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v důsledku čehož se nezabýval jejich námitkami ohledně chování dárce a porušování jeho rodičovských povinností vůči stěžovatelům. Dle názoru stěžovatelů nelze v otázce rozporu s dobrými mravy odkazovat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, protože každý případ je dán specifickými okolnostmi. K tomu stěžovatelé dodávají, že jako vlastníci domu nakládali se svým majetkem, neboť neměli platný závazek vůči dárci. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Posouzení přípustnosti dovolání stěžovatelů tak, jak jej učinil Nejvyšší soud, nelze nic vytknout. Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu bylo dovoláním "nenárokovým" ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části byl rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrzen, byť výrok obsahuje slova "se mění", a proto se Nejvyšší soud mohl zabývat pouze otázkami právními, u kterých zkoumal existenci zásadního právního významu. K tomu se patří doplnit, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud správně vyhodnotil jako subjektivně nepřípustné, protože v této části byl rozsudek okresního soudu změněn ve prospěch stěžovatelů. Otázkou dobrých mravů se podrobně zabýval okresní i krajský soud, pročež Ústavní soud - maje jejich rozhodnutí za správná a ústavně souladná - na přesvědčivé odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. Z výše vyloženého je patrno, že stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení jim ústavně zaručených práv a svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.