IV.ÚS 501/98
V PLATNOSTI- OS Jihlava E 1254/95
- ÚS IV.ÚS 501/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud není vyloučena výjimka uvedená v § 75 odst. 2. Stěžovatelka měla možnost podat stížnost na zpoždění řízení k předsedovi okresního soudu, což neudělala. Soud neshledal porušení ústavních práv, protože nebyly prokázány skutečné důsledky nečinnosti soudu.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti B.V., zastoupené JUDr. S.V., proti nečinnosti v exekučním řízení Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. E 1254/95, ze dne 5. června 1996, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavnímu soudu byla 2. prosince 1998 doručena ústavní stížnost proti nečinnosti v exekučním řízení ze strany okresního soudu, kdy, ačkoliv rozsudkem na vyklizení bylo stěžovatelce plně vyhověno a probíhala i exekuce, neskončila tato fyzickým vystěhováním, neboť osoby povinné, syn a snacha stěžovatelky, se prokázaly platnou darovací smlouvou, kterou bývalý manžel stěžovatelky převedl na osobu povinnou - syna stěžovatelky - svůj podíl na domě, který vlastnil se stěžovatelkou v dosud nevypořádaném bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Darovací smlouvou byl povinný označen za spoluvlastníka nemovitosti, z níž měl být na základě exekuce vystěhován. Z toho důvodu byla exekuce, konaná 15. října 1996, ukončena vyklizením movitých věcí povinných, aniž by povinní předmětnou nemovitost fyzicky vyklidili. Stěžovatelka se v této věci obrátila na Okresní soud v Jihlavě se žalobou na určení neplatnosti uvedené darovací smlouvy. V nepokračování exekuce shledává stěžovatelka porušení svých ústavních práv zaručených Ústavou ČR v čl. 90 a také v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod, neboť důsledkem předložení darovací smlouvy nedošlo k fyzickému vyklizení osobami neoprávněně obývajícími byt, a exekutoři usoudili, že je třeba vyčkat s vystěhováním povinných do vyřešení majetkoprávních sporů mezi stěžovatelkou a jejím manželem. Své jednání, kdy nerespektovali rozhodnutí okresního soudu jak v nalézacím, tak i ve vykonávacím řízení, nijak neodůvodnili a exekuci neprovedli. Od té doby nebyl ve věci učiněn žádný úkon směřující k ukončení či pokračování v exekuci, nebylo vydáno soudem žádné rozhodnutí a věc je vedena jako neuzavřená. Z vyjádření Okresního soudu v Jihlavě, zaslaného po urgenci Ústavního soudu, plyne, že dle protokolu o exekuci došlo k vyklizení movitých věcí povinných a kopie protokolu byla předána právní zástupkyni stěžovatelky, neboť stěžovatelka jej odmítla podepsat. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. února 1999, stěžovatelka opět uvádí, že exekuce neproběhla a exekutor rozhodoval nad rámec rozsudku okresního soudu, k čemuž nebyl oprávněn. Protokol sám vypovídá, že vyklizení nebylo provedeno. Z uvedených důvodů trvá stěžovatelka na ústavní stížnosti, s tím, že nemá jiných prostředku k ochraně svých práv. Ústavní soud v souvislosti s podanou ústavní stížností shledal, že stěžovatelka zastává k věci provedení exekuce jiný názor než Okresní soud v Jihlavě, který ji považuje za vyřízenou. V průběhu řízení se Ústavnímu soudu nepodařilo získat žádné podklady o tom, že stěžovatelka, ve snaze konat proti jí tvrzené nečinnosti okresního soudu, vykonala jiné úkony něž podání ústavní stížnosti, jako například dle části šesté zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, z jehož ustanovení § 32 plyne možnost podat stížnost na průtahy řízení způsobenou soudci a ostatními pracovníky okresního soudu k předsedovi příslušného okresního soudu, jakož i možnost odvolat se proti jeho rozhodnutí. Z uvedeného důvodu Ústavní soud neshledal jiné možnosti, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu nepřípustnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jak plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, kdy na uvedený případ není možno aplikovat výjimku uvedenou v ustanovení § 75 odst. 2 zákona.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října ?????? JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.