IV.ÚS 517/06
V PLATNOSTI- KS Brno 30 Ca 263/2002-38
- KS Brno 30 Ca 222/2004-28
- NSS 1 Afs 62/2005-63
- ÚS IV.ÚS 517/06
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti ECO 2000, spol. s r.o., se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 2433, IČO: 00542491, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem, Advokátní kancelář ve Vsetíně, Palackého 168, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.5.2006, č.j. 1 Afs 62/2005-63, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 30 Ca 263/2002-38, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 30 Ca 222/2004-28, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7.8.2006 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím a kasačním soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jejích práv došlo tím, že nebyly uznány některé výdaje jako daňově účinné náklady, a tedy je nebylo možno zahrnout do daňově uznatelných nákladů. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebyla prokázána přímá a konkrétní souvislost provize vyplacené obchodnímu zástupci panu S. s jejím podnikáním. Dle stěžovatelky činnost obchodního zástupce byla prokázána především zvýšením cen dodávaných výrobků a v podrobnostech odkázala na odůvodnění kasační stížnosti. Ústavní soud přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatelky. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny. Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud je proto povinen, ale také oprávněn v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování o návrhy stran a provedené důkazy pak hodnotit podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je totiž v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit smlouvy mezi stěžovatelkou a panem S., výpovědi stěžovatelky, či převody peněz ve prospěch pana S., jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu a hodnocení dokazování před obecnými soudy nevybočilo z mezí ústavnosti. Ke kritériím hodnocení dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud vyjádřil např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, www.judikatura.cz. Postupoval-li tedy soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 29. srpna 2006 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.