IV.ÚS 518/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly využity všechny správní prostředky. Vrchní soud v Praze byl výsledkem předchozího nálezu Ústavního soudu vázán k rozhodnutí o přípustnosti správní žaloby. Až po rozhodnutí Vrchního soudu bude splněna podmínka vyčerpání prostředků, což je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O., zastoupeného hejtmanem Ing. J.B., a Zastupitelstva OK, právně zastoupených JUDr. P.R., proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. června 2001, čj. 19657/2001-14, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 24. srpna 2001 ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení části uvedeného rozhodnutí ministerstva, kterým byly na kraj převedeny věci práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení specifikované v příloze A napadeného rozhodnutí, včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení. Současně byly do vlastnictví kraje převedeny nemovité věci uvedené v příloze B, části I.A a části B/1 a B/1b rozhodnutí a věci movité uvedené v příloze B, části I.B rozhodnutí. Společně s přechodem majetku do vlastnictví kraje stanovilo ministerstvo, s odvoláním na ustanovení § 19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o krajích"), čtyři podmínky, jimiž omezilo další hospodaření a nakládání s uvedeným nemovitým majetkem. Právě tuto část rozhodnutí, týkající se podmínek pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem, stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli. Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. Jak stěžovatelé uvedli, proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podali rovněž správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ústavní stížnost podali pouze z procesní opatrnosti. Tento postup stěžovatelů lze do jisté míry akceptovat, neboť napadené rozhodnutí není správním rozhodnutím zcela obvyklým. Jak však vyplývá z dosud nepublikovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2002, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/02, Vrchní soud v Praze zohlednil usnesení Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 326/01, jímž byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost PK proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vydanému podle § 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku ČR do majetku krajů, a to pro nevyčerpání všech opravných prostředků, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Vrchní soud se tak cítil být vázán názorem Ústavního soudu o přípustnosti správní žaloby, následně však řízení o ní přerušil a podal Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích. Nálezem Pl. ÚS 1/02 plénum Ústavního soudu rozhodlo o zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích, a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Z uvedeného nutno dovodit, že i ve věci stěžovatelů teprve poté, co Vrchní soud v Praze ve věci rozhodne, bude splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, stanovená v § 75 odst. 1 zákona. Do té doby je ústavní stížnost nutno pokládat za návrh nepřípustný. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z důvodu nepřípustnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 6. září 2002 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.