IV.ÚS 52/17
V PLATNOSTI- NS 22 Cdo 2612/2016
- ÚS IV.ÚS 52/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domnívala, že soudy porušily právo na spravedlivý proces a rovnost stran, protože nezjistily dostatečně míru zastínění okna. Soud vysvětlil, že obecné soudy řádně provedly dokazování, včetně dvou studií denního osvětlení, které potvrdily dostatečný přísun světla. Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat skutkové závěry soudů, pokud nejde o zásadní porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Václavy Čondlové, zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 2612/2016-187, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-135, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2015, č. j. 10 C 134/2015-107, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 10 C 134/2015-107, žalobu stěžovatelky o zdržení se zásahu do vlastnického práva - zastínění okna kuchyně vzrostlými tújemi. Nalézací soud rozhodnutí odůvodnil tím, že túje dosahují do výšky cca 60 % celkové čisté míry okenní výplně, ze zbylé části cca 40 % výplně okenní tabule při délce okna 199 cm vniká do kuchyně dostatečné světlo a stěžovatelku to nikterak v obvyklém užívání kuchyně neomezuje. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-135, s odůvodněním, že vedlejší účastníci (žalovaní) nezasahují do vlastnických práv stěžovatelky nad míru přiměřenou poměrům a podstatně jí neomezují v obvyklém užívání kuchyně. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 2612/2016-187, protože stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s . ř. Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a do práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že obecné soudy neprovedly řádně dokazování, čímž se dopustily nepřípustné libovůle, jelikož nezjistily dostatečně skutkový stav - míru zastínění okna kuchyně - a vycházely z důkazů předložených především vedlejšími účastníky (žalovanými), v čemž stěžovatelka shledává porušení zásady rovnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Již z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že žádné ústavně chráněné právo stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno. Sama stěžovatelka poměrně složitě dovozuje porušení jejího práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti; pouze se pokouší o ústavně právní argumentaci, která je ovšem nedostatečná - nevyplývá z ní žádné zásadní porušení práv, jde pouze o obecné formulace bez zřejmého obsahu. Stěžovatelka ve své podstatě jen polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95). Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení. Neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, IV. ÚS 732/2000). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy; jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v tomto ohledu povolán korigovat pouze mimořádné excesy. Obecné soudy nehodnotily důkazy svévolně, bez akceptovatelného racionálního logického základu, a rozhodně neporušily zásadu rovnosti, neboť stěžovatelka měla plně zachovanou možnost navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení a soudy se s jejími návrhy náležitě vypořádaly. V řízení byly mimo jiné provedeny dvě studie denního osvětlení kuchyně, které prokázaly, že hodnoty denního osvětlení jsou vyhovující. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.