IV.ÚS 540/10

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. M. Š., zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem nám. W. Churchilla 2, 130 59 Praha 3 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 čj. 28 Cdo 1839/2009-152, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 11. 2008 čj. 29 Co 418/2008-136 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 4. 2008 čj. 11 C 330/2005-107 takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovateli se vrací z účtu Ústavního soudu na účet jeho zástupce zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv ústavně zaručených v Ústavě, Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), včetně jejích protokolů, zejména práva nabývat, držet a pokojně užívat majetek, práva na rovnost v právních vztazích, práva na legitimní očekávání, principu právní jistoty a vázanosti státu zákonem. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalovaným, Pozemkovému fondu ČR a A. P., domáhal, aby prvému žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji pozemků p. č. X, XX a XXX v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou za cenu a za podmínek stanovených ve smlouvě a aby druhý žalovaný byl povinen strpět uzavření této smlouvy a zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by zabránil převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Okresní soud v Jablonci nad Nisou po provedeném dokazování žalobu v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli jako postupníkovi restitučního nároku právo na převod náhradních pozemků zaniklo dnem 31. 12. 2005. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že k zániku nároku došlo v důsledku uplynutí lhůty nastávající přímo ze zákona, a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 6/05 připomněl, že derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a ustanovení čl. VI. téhož zákona, se týkaly pouze oprávněných osob podle § 11 odst. 2 zákona o půdě a jejich dědiců, nikoliv však postupníků. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s tím, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud konstatoval, že zánik nároku se týká případů, kdy Pozemkový fond neuspokojil nárok na vydání náhradního pozemku, a to i za situace, že nárok byl uplatněn u soudu přede dnem 31. 12. 2005, a s odkazem na řadu svých rozhodnutí s obdobnou problematikou shrnul, že propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit, a postupník se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 436/2007 Nejvyšší soud označil za nepřípadný, neboť v něm posuzovaný nárok byl zcela individuální a výjimečný. V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně odkázal na právní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a zaujal názor, že i v jeho případě existovaly zvláštní okolnosti, pro které neměl být jeho návrh zamítnut. Zdůraznil, že právo na převod pozemků získal na základě řádně vyhlášené veřejné nabídky v červnu 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změněn zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a protože požadovanému převodu nebránila žádná zákonná překážka, byl Pozemkový fond povinen smlouvu uzavřít v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 citovaného zákona. V důsledku nařízeného předběžného opatření se však stěžovatel musel domáhat ochrany svých práv soudní cestou, a jeho žalobu tak i s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 nelze považovat za "klasickou" žalobu o nahrazení projevu vůle. Stěžovatel dále poukázal na to, že ani zákon o půdě nerozlišoval mezi oprávněnými osobami, které definoval v ustanoveních § 4 a § 33a odst. 1, a že nárok na vydání náhradního pozemku za pozemek nevydaný podle ustanovení § 11 odst. 2 byl a je převoditelný. Argumentoval, že původní nárok převodem neztrácí nic ze svého obsahu a nabyvatel jej nabývá se všemi právy, kterými disponoval vůči Pozemkovému fondu původní držitel nároku. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí pléna Ústavního soudu Pl.ÚS 6/05 (č. 531/2005 Sb.), které vedlo ke změně právní praxe, by nemělo být interpretováno tak, že pro dobu před jeho vyhlášením bude pohlíženo odlišně na právní postavení původních držitelů nároků a držitelů odvozených. Výklad jakékoliv právní normy nemůže samotnou vykládanou právní normu negovat, v daném případě upírat postupníkovi nárok jeho postavení oprávněné osoby založené zákonem o půdě. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel formuloval premisy, ze kterých je třeba vycházet při aplikaci norem vyšší právní síly, především čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a uzavřel, že v jeho případě obecné soudy odpovídajícím způsobem neposoudily povahu práva na legitimní očekávání a svými rozhodnutími toto právo negovaly. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou stěžovatelovy ústavněprávní argumentace je jeho odlišný názor na výklad příslušných ustanovení zákona o půdě a nesouhlas s právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 6/05 (publ. in Sb. n. u., sv. 39, str. 389, č. 531/2005 Sb., dostupný též, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), který Okresní soud v Jablonci nad Nisou, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, i Nejvyšší soud při svém rozhodování respektovaly. Čtvrtý senát Ústavního soudu je závěry pléna Ústavního soudu rovněž vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) a v projednávaném případě neshledal žádný důvod se od nich odchýlit, a to ani na základě stěžovatelovy argumentace. Proto jen připomíná, že citovaným nálezem bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., tj. dnem 31. 12. 2005. Ústavní soud opakovaně potvrdil aplikovatelnost citovaného plenárního nálezu v případě rozhodování obecných soudů při rozhodování o žalobách postupníků a jejich rozhodnutí, ve kterých dovodily zánik nároku z důvodu prekluze, a jejich rozhodnutí označil za ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 606/08, II.ÚS 2397/07, II.ÚS 643/08, II.ÚS 310/09, I.ÚS 1788/09, I.ÚS 2523/09, III.ÚS 2587/09, IV.ÚS 1078/10 a další). Stejně tak činí i v projednávané věci a na závěry prezentované ve svých předchozích rozhodnutích v podrobnostech odkazuje. Tvrzení stěžovatele, že jeho nárok bylo třeba od jiných případů odlišit, nepovažoval Ústavní soud za relevantní, neboť rozhodující pro jeho závěr bylo zjištění, že stěžovatel nabyl a uplatnil svůj nárok z titulu smlouvy o postoupení pohledávky (uzavřené mezi ním a postupitelem J. C.), tedy jako postupník, nikoliv jako oprávněná osoba, které vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituent), či její dědic. Z tohoto důvodu také verifikoval usnesení Nejvyššího soudu, který nedospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K tvrzenému porušení práva na legitimní očekávání se Ústavní soud vyjádřil již dříve tak, že podobnou argumentaci nepovažuje za daných okolností případu za relevantní. V usnesení sp. zn. II.ÚS 643/08 Ústavní soud konstatoval, že lhůta stanovená zákonodárcem od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (6. srpna 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (31. prosince 2005) byla dostatečně dlouhá, a pokud stěžovatel nedosáhl uspokojení ze svého postoupeného nároku, musel počítat s tím, že nastanou důsledky předvídané v právních předpisech. Toto riziko (vyplacení peněžité náhrady místo vydání náhradních pozemků) existovalo, byť nebylo explicitně vyjádřeno, i před nabytím účinnosti právní úpravy upravující restituční tečku. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítnout. Stěžovatel zaplatil při podání ústavní stížnosti soudní poplatek formou pěti kolkových známek v celkové hodnotě 5 000,- Kč, ačkoliv tuto povinnost neměl, neboť řízení o ústavní stížnosti není zpoplatněno. Ústavní soud proto rozhodl o vrácení soudního poplatku podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, použitého přiměřeně podle § 63 zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 11. srpna 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu