IV.ÚS 547/02
V PLATNOSTI- MS Praha 64 Co 33/2002-115
- ÚS IV.ÚS 547/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí, které mu uložilo zaplatit náhradu za trvalé porosty na pozemcích, které nebyly vydány. Soud se opřel o konzistentní judikaturu a považoval výklad zákona o půdě za ústavně konformní. Základní práva stěžovatele nebyla porušena, proto bylo rozhodnutí zachováno.
Rubrum
IV. ÚS 547/02 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P., s.p. zast. JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. 64 Co 33/2002-115, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. 64 Co 33/2002-115, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10 .2001, čj. 13 C 116/95-100, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 23 150,85 Kč s příslušenstvím jako náhradu za trvalé porosty podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a to na pozemcích v kat. úz. V., o nichž bylo rozhodnuto, že se nevydávají, protože po přechodu do vlastnictví státu na nich bylo vybudováno vodní dílo Orlík. Namítá, že oba soudy vycházely z příslušných ustanovení zákona o půdě a dovodily, že právnická osoba, která drží pozemky, je povinna poskytnout oprávněné osobě náhradu za trvalé porosty, i když tyto pozemky nelze vydat. Stěžovatel je přesvědčen, že není povinnou osobou pro poskytnutí náhrady za trvalé porosty a namítá, že vedlejšímu účastníkovi nelze poskytnout náhrady podle ustanovení § 15 zákona o půdě, ale podle § 11 odst. 2, příp. podle § 16 odst. 1 tohoto zákona. Svoje stanovisko podporuje doktrinálním výkladem zařazeným v publikaci I. Průchové: Restituce majetku podle zákona o půdě, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 68 a 115. Stěžovatel tvrdí, že vzhledem k ústavním principům rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, k povinnosti soudů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, jakož i k čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, nebyla postupem soudu poskytnuta jeho právům dostatečná ochrana, a tím došlo k porušení uvedených článků Listiny a Ústavy. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří pouze polemika s právním názorem obecných soudů. Judikaturu obecných soudů lze hodnotit v této věci jako konstantní, přičemž její závěry jsou shrnuty v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2002, čj. 28 Cdo 2279/2000-141, který stěžovatel sám k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud považuje výklad příslušných ustanovení zákona o půdě, obsažený v tomto rozhodnutí, za ústavně konformní, neboť respektuje smysl restitučních předpisů a plně zachovává základní práva a svobody účastníků. Ve stejném smyslu rozhodl Ústavní soud již ve věci, sp. zn. I. ÚS 253/98, a nemá důvod odchýlit se od závěrů tohoto nálezu. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.