IV.ÚS 556/99
V PLATNOSTI- KS Plzeň 14 Co 617/99
- ÚS IV.ÚS 556/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadená rozhodnutí byla procesního rázu a ještě nezasáhla hmotněprávní práva stěžovatelky. Soud se opřel o § 77 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je předběžné opatření pouze mezitímní opatření bez závazného významu pro konečný výsledek. Zásah do práv stěžovatelky se vyskytl až po rozhodnutí ve věci, které je předmětem výslovné ochrany práva. Ústavní stížnost je proto předčasná a zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti České společnosti elektroniků, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. července 1999, sp. zn. 14 Co 617/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - město z 18. května 1999, sp. zn. 23 Nc 131/97, za účasti a vedlejšího účastenství České Kooperativy, pojišťovny, a.s. (nyní Kooperativa, pojišťovna, a.s.), takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 11. listopadu 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), kterou stěžovatelka napadla shora uvedené usnesení okresního soudu, kterým jí bylo nařízeno předběžné opatření nenakládat s nemovitostmi definovanými v usnesení. Toto usnesení bylo změněno usnesením odvolacího soudu, kterým bylo stěžovatelce zakázáno jakkoliv převádět vlastnické právo, zdržet se jeho omezování či zatěžování, zejména zřízením zástavního práva a věcného břemene. V uvedených usneseních shledává stěžovatelka porušení svých zaručených práv, zejména dle čl. 36, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno pod č. 209/1992 Sb.), a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že si jasně nevymezily ustanovení, dle kterého je předběžné opatření nařízeno. Uvádí, že z argumentace není jasné, zda se jedná o předběžné opatření dle ustanovení § 74 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), před zahájením řízení, či ve smyslu § 102 o.s.ř., jako úprava poměru po zahájení řízení ve věci. Další procesní pochybení shledává stěžovatelka v tom, že obecné soudy obou stupňů rozhodly o jiném znění petitu, než jaký byl vedlejším účastníkem navržen. Návrhy změn petitu, kterých se vedlejší účastnice domáhala, nebyly stěžovatelce doručeny a tím jí nebylo umožněno vyjádřit se. O přípustnosti změny pak nebylo ani soudem rozhodnuto. Jako nejzávažnější zásah vidí stěžovatelka skutečnost, že v usneseních není výslovně uveden okamžik, ke kterému toto předběžné opatření zaniká. V tom shledává nepřípustné omezení svých práv v rozporu s čl. 11 Listiny. Dále stěžovatelka namítá nepředvídatelnost rozhodnutí obecných soudů, když Okresní soud v Děčíně obdobný návrh mezi týmiž účastníky zamítl (sp. zn. 17 Nc 121/97) a soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil (sp. zn. 11 Co 171/98). Odlišnost v postupu neposkytuje stěžovatelce právní jistotu a je pro ni překvapivá. Zároveň poukazuje na nepřiměřenost napadených rozhodnutí. K ústavní stížnosti se vyjádřila za účastníka - Krajský soud v Plzni - předsedkyně senátu 14 Co, která zdůraznila, že žádná základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Soud postupoval dle příslušných ustanovení o.s.ř., části druhé a dle § 102 o.s.ř., a projednání věci proběhlo v souladu s § 214 odst. 2 lit. c) o.s.ř. bez nařízení jednání. Ve věci dále odkazuje na napadené usnesení odvolacího soudu a k vyjádření je přiložen ještě stejnopis usnesení sp. zn. 14 Co 731/98, kterým odvolací soud rozhodl ještě před vynesením napadeného usnesení. Vedlejší účastnice, se k ústavní stížnosti vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce, který nejprve konstatoval zkušenosti se stěžovatelkou. Vyjadřuje se k jednotlivým částem stížnosti, kdy polemizuje se závěry stěžovatelky v tvrzené právní nejistotě, která je v příkrém rozporu se skutečným stavem věci, kdy se vedlejší účastnice domáhá svých práv pomocí předběžných opatření. Dále uvádí, že petit předběžného opatření, tak jak o něm rozhodl odvolací soud, je zcela shodný s původním návrhem, který byl jen upřesněn na základě výzvy soudu. K námitce neurčitosti doby, po kterou je předběžné opatření platné, odkazuje na odůvodnění usnesení 14 Co 617/99 a na ustanovení § 77 odst. 1 o.s.ř. K námitce nepříslušnosti nalézacího soudu rozhodovat o předběžném opatření zaslala vedlejší účastnice kopii usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1997, sp. zn. 14 Nc 837/97, potvrzující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 o postoupení věci Okresnímu soudu Plzeň - město. Dále se ve vyjádření uvádí, že nemá-li stěžovatelka úmysl disponovat s nemovitostmi, jichž se předběžné opatření týká, není důvod pro napadání předběžného opatření. K rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, má vedlejší účastnice názor přesně opačný. Ke stěžovatelkou tvrzené vlastní nemajetnosti a nepřiměřenosti postupu soudů dokládá vedlejší účastnice výpisy z katastru nemovitostí opak a tedy oprávněnost postupu soudů. Na závěr vyjádření poukazuje vedlejší účastnice na jednání se stěžovatelkou o uzavření mimosoudního smíru, kdy v průběhu doby, kdy tato jednání probíhala byla stěžovatelkou podána ústavní stížnost a zároveň i dovolání. Ústavní soud po prostudování dostupných podkladů i vyjádření účastníka a vedlejšího účastnice dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud se důkladně zabýval shromážděním podkladů, neshledal však, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv stěžovatelky způsobem, který sama v ústavní stížnosti uvádí. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Občanský soudní řád ve svém ustanovení § 77 odst. 1 poskytuje dostatečnou ochranu strany dotčené předběžným opatřením. Vzhledem ke skutečnosti, že předběžné opatření má toliko mezitímní charakter, je podání ústavní stížnosti předčasné. Řízení ve věci samé pokračuje před obecným soudem a po jeho skončení pravomocným rozhodnutím a po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, teprve by mohlo podání ústavní stížnosti přicházet v úvahu. Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění pozici stěžovatelky, nejsou však ještě dotčena její hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona, jako zjevně neopodstatněnou. V Brně dne 31. ledna 2000
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.