IV.ÚS 594/02

Rubrum

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. energetiky, a.s., zastoupené Mgr. R. S., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 5. 2002, čj. 21 C 9/2002-35, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2002 se P. energetika, a.s. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 5. 2002, čj. 21 C 9/2002-35, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v částce 773,- Kč. Okresní soud takto rozhodl s odůvodněním, že na daný případ nelze použít čl. 58 (upravující promlčení nároků) Úmluvy o mezinárodní přepravě č. 8/1985 Sb., neboť tento upravuje pouze nároky z přepravní smlouvy. Ve věci nutno aplikovat obecná ustanovení obchodního zákoníku o prodlení dlužníka a promlčení, tj. § 369 a § 397 obch. zák. Stěžovatelka s právním názorem okresního soudu nesouhlasí. Dle jejího přesvědčení je napadený rozsudek v rozporu s ust. § 118 odst. 1 a § 121 odst. 3 obč.zák. a dále s ust. § 397 a § 388 odst. 1 obch. zák. Tím, že okresní soud rozhodl nezákonně, porušil její ústavně zaručená základní práva, a v tomto směru uvedla následující námitky.

1. Byl porušen čl.11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), dle nichž "každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.", a to tím, že okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníku promlčenou pohledávku, čímž poskytl ochranu neexistujícímu vlastnickému právu a naopak neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatelky.

2. Byl porušen čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, dle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.", a to nezákonným rozhodnutím okresního soudu.

3. Byl porušen čl. 36 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, dle něhož "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.", a to tím, že proti napadenému rozsudku neměla stěžovatelka možnost podat řádný ani mimořádný opravný prostředek. Okresní soud Plzeň - město, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Pokud jde o námitku nesprávné aplikace čl. 58 § 1 a § 2 Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě, plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť ústavní stížnost neobsahuje nové námitky, než které uvedla stěžovatelka v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 21 C 9/2002, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Ke stížnostnímu bodu 1 Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe tato ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své zákonodárné činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a urazena, vlastnictví rozhojnit. Ke stížnostnímu bodu 2 Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Pokud jde o stížnostní bod 3, Ústavní soud poukazuje např. na své usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01 (uveřejněné jako usn. č. 22 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), dle něhož z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu