IV.ÚS 603/02
V PLATNOSTI- MS Praha 38 Ca 378/2001-32
- ÚS 38 Ca 378/2001-32
- ÚS IV.ÚS 603/02
Citované zákony (2)
Rubrum
IV. ÚS 603/02 Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. B. M., zastoupené JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, čj. 38 Ca 378/2001-32, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2002, doplněným podáním ze dne 21. 10. 2002, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, čj. 38 Ca 378/2001-32. Uvedeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, pozemkového úřadu, ze dne 25. 6. 2001, čj. PÚ-R-207/91/V-60/01, ve výroku 2, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka se nestává vlastníkem specifikovaných pozemků v k.ú. Ú., s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné pozemky po jejich přidělení fyzickým osobám v přídělovém řízení přešly zpět do vlastnictví státu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem i jemu předcházejícím rozhodnutím pozemkového úřadu, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na nedotknutelnost vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, ve kterém jí nemovitosti byly vydány, následně však bylo rozhodnuto v její neprospěch, a vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla uznána její restituční práva. Dle jejího názoru napadený rozsudek vycházel ze skutečností, jež vznikly až po účinnosti zákona o půdě, a z těchto skutečností byl vyvozen nesprávný právní názor, že vlastnické právo nesvědčilo státu, ale faktickým uživatelům nemovitostí. Takto jí nebylo v rozporu se zákonem přiznáno vlastnické právo, čímž byl porušen čl. 11 Listiny. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na ust. § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), a uvedla, že "splnění podmínek pro přechod vlastnického práva fyzických osob podle § 8 odst. 1 zákona o půdě je v pravomoci soudu, který měl řízení zastavit a věc postoupit obecným soudům, nikoliv o ní rozhodnout.". Správní orgán dle jejího přesvědčení nesprávně posoudil splnění podmínek řízení, což jí znemožnilo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Nedostatek pravomoci správního orgánu ve věci rozhodnout je porušením procesních principů chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru čl. 11 Listiny nemohl být porušen. Tohoto článku se nelze domáhat, když stěžovatelka prokazatelně nebyla vlastnicí předmětných pozemků, a její vlastnické právo by vzniklo až v případě, že by o jejím restitučním nároku bylo rozhodnuto kladně. Z uvedených důvodů se domnívá, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně. Ve vyjádření k doplnění ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že ve věci stěžovatelky byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Soud přitom postupoval podle hlavy třetí, části páté o.s.ř., kdy napadené rozhodnutí lze podle § 250q odst. 2 o.s.ř. buď potvrdit nebo zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Takto byl formulován i závěrečný návrh v podaném opravném prostředku. Vzhledem k obsahu podaného opravného prostředku není soudu zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla stěžovatelka k závěru, že soud měl tento návrh posuzovat jako návrh podaný ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě, a řízení zastavit a věc postoupit obecnému soudu. Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ve svém posledním rozhodnutí vycházel z právního názoru Městského soudu v Praze vysloveného v rozsudku ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 28 Ca 57/99, kterým byl podle § 250 o.s.ř. vázán Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 378/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. K námitce stěžovatelky týkající se porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe tato ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své zákonodárné činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím orgánu veřejné moci) vzniknout má. K námitce ohledně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je Ústavní soud nucen, stejně jako Městský soud v Praze ve výše uvedeném vyjádření k ústavní stížnosti, konstatovat, že vzhledem k obsahu podaného opravného prostředku není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla stěžovatelka k závěru, že obecný soud měl tento návrh posuzovat jako návrh podaný ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě, řízení zastavit a věc postoupit obecnému soudu. V této souvislosti Ústavní soud také konstatuje, že v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), je toho názoru, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z tohoto důvodu jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.