IV.ÚS 61/08
V PLATNOSTI- OS Pardubice 12 Nc 8553/2007-27
- ÚS IV.ÚS 61/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že rozhodování o nákladech exekučního řízení spadá výhradně do kompetence obecných soudů. Při stanovení odměny soudního exekutora bylo použito analogického uplatnění právní úpravy, což odpovídá nálezu pléna Ústavního soudu. Rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou byl považován za bagatelní, což vylučuje zásah do základních práv. Soud se nezabýval podstatou rozhodnutí obecného soudu, protože jeho úlohou není přezkum běžných právních nároků.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - venkov, Brno, Příkop 6, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 10. 2007, č.j. 12 Nc 8553/2007-27, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel jako soudní exekutor vydal dne 9. 7. 2007 příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podal povinný dne 6. 8. 2007 námitky. Povinný nesouhlasil se stanovením odměny soudního exekutora ve výši 11.220,- Kč, neboť dlužnou částku uhradil sice až po nařízení exekuce, ale přesto dobrovolně k rukám oprávněného. Okresní soud v Pardubicích se neztotožnil s názorem povinného, že stěžovateli nenáleží žádná odměna. Avšak s ohledem na skutečnost, že povinný plnil částečně dobrovolně a stěžovatel jako soudní exekutor provedl v řízení jen základní úkony, snížil okresní soud odměnu stěžovatele za analogického použití ust. § 11 odst. 3 vyhl.č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud přitom vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 8/06, ze kterého vyplývá, že odměna soudního exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. V intencích tohoto nálezu zohlednil soud konkrétní okolnosti posuzovaného případu a určil odměnu ve výši 3.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že z předložené kopie exekučního spisu je jednoznačně zřejmé, že povinný plnil v rámci pravomocně nařízené exekuce a v přímém důsledku činnosti exekutora. Stěžovatel má za to, že je nesporné, že příčinou uhrazení dluhu povinného byl tlak, který na něj vyvinulo exekuční řízení a úkony učiněné stěžovatelem jako soudním exekutorem. Dále stěžovatel rozebírá jednotlivá relevantní ustanovení právních předpisů, která stanovení odměny soudního exekutora upravují. Dovozuje z nich, že okresní soud stanovil výši odměny nesprávně. Tím zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť dle názoru stěžovatele nerespektoval zákon, porušil stěžovatelovu rovnost v právech a zasáhl i do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci okresní soud použil metody analogie a rozhodl v souladu se závěry vyslovenými v nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 8/06. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá. Nepřípadné je v tomto směru tvrzení stěžovatele o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť z něho neplyne žádné jeho konkrétní základní právo, a jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny základních práv a svobod. Kromě toho se Ústavnímu soudu, vzhledem k výši rozdílu mezi částkou, kterou stěžovatel požaduje, a částkou, kterou mu soud jako odměnu soudního exekutora přiznal, jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. obdobný přístup v usnesení sp. zn. III.ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 43). Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, a Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.