Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 611/01

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2002-01-07 · odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b) · ECLI:CZ:US:2002:4.US.611.01

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí šedesátidenní lhůty určené zákonem. Lhůta začíná dnem doručení rozhodnutí právnímu zástupci, nikoli fyzické osobě. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je lhůta nepřekročitelná. Návrh na zhojení opoždění nebyl přijat, protože zákon neumožňuje zhojení marného uplynutí lhůty.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. K.T., zastoupené JUDr. P.A., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2152/2000-56 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 19 Co 168/2000-40, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2152/2000-56 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 19 Co 168/2000-40, ve věci vyklizení ubytovací jednotky č. 608 v domě hotelového bydlení v P. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti mj. uvedla, že k ochraně svých práv využila možnost podat dovolání. Napadený rozsudek dovolacího soudu byl doručen jejímu právnímu zástupci dne 20. 6. 2001, jí však byl doručen až v srpnu 2001, přičemž konáním právního zástupce jí bylo znemožněno podat včas ústavní stížnost. Je toho názoru, že lhůta k podání ústavní stížnosti je subjektivní povahy, a že tedy ústavní stížnost podala včas. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení(§ 75 odst. 1 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2152/2000-56 doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 20. 6. 2001. Tímto dnem započala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula v pondělí dne 20. 8. 2001. Stížnost však byla podána k poštovní přepravě 18. 10. 2001, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. § 72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Výše uvedené závěry vyplývají ze skutečnosti, že pro dovolací řízení je povinné právní zastoupení. Za této situace se dle ust. § 49 o.s.ř. doručuje pouze právnímu zástupci; jinak řečeno, doručením tomuto zástupci počíná běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. Pro chápání lhůty jako "subjektivní" (tedy patrně míněno jako plynoucí od okamžiku, kdy se fyzická osoba o rozhodnutí dozví) jak uvádí stěžovatelka, není v zákoně jakékoliv opory. V tomto směru je proto nepodstatné tvrzení stěžovatelky, že rozsudek dovolacího soudu obdržela (patrně od svého právního zástupce) teprve v srpnu 2001. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně.