IV.ÚS 611/16
V PLATNOSTI- OS Sokolov 13 P 13/2011
- KS Plzeň 10 Co 325/2015-4069
- ÚS IV.ÚS 611/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval přezkumem důkazů ani vyhodnocením chování účastníků, které by mohlo být založeno na jiném názoru než ten obecných soudů. Rozhodnutí o péči a styku s dítětem bylo založeno na důkazech, znaleckých posudcích a aktuální judikatuře Ústavního soudu. Soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces a rodičovských práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015, č. j. 10 Co 325/2015-4069, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 6. 2015, č. j. 13 P 13/2011-3955, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností došlou dne 22. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky a úpravě styku otce. Stěžovatel s rozsudky nesouhlasí a domáhá se, aby soudy určily režim střídavé péče, který je ostatně dlouhodobě prosazován i Ústavním soudem. Napadenými rozsudky mělo dojít k porušení ústavně zaručených rodičovských práv stěžovatele i práva na spravedlivý proces vyplývajících především ze čl. 10 odst. 2, 32 odst. 1 a 4, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 a 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 Ústavy. V řízení měly obecné soudy podle stěžovatele vycházet z překonaného modelu priority svěření dítěte do péče matky, aniž by respektovaly aktuální model, podle kterého by měla být prioritou střídavá péče. Stěžovatel k tomu obsáhle shrnuje judikaturu Ústavního soudu a podává výklad relevantních ustanovení právních předpisů. V další části stížnosti cituje některé části odůvodnění odvolacího rozsudku, na kterých ilustruje, jak obecné soudy interpretují a hodnotí jeho chování. Stěžovatel je přesvědčen, že v citovaných případech lze jeho jednání a chování hodnotit pozitivně (jako žádoucí), avšak soudy dospěly k závěrům opačným a vyhodnotily je ve stěžovatelův neprospěch. Stěžovatel je i toho názoru, že obecné soudy v průběhu celého řízení stranily matce a veškerá zjištění vyhodnotily účelově způsobem podporujícím závěr o nevhodnosti střídavé péče. Dále stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že opomenul stanovit rozsah jeho styku s dítětem. Odvolacím rozsudkem již styk upraven byl, avšak soud se v odůvodnění nijak nevypořádal s výší stanoveného výživného; přitom rozsah styku je neopomenutelným hlediskem pro určení výživného. Náklady na realizaci styku s nezletilým, s ohledem na značnou vzdálenost bydliště stěžovatele od místa, kam se s nezletilým přestěhovala matka, má nést výlučně stěžovatel, přestože to byla právě matka, kdo se odstěhoval, a tím zapříčinila vznik nákladů. Výše těchto nákladů není v rozhodnutí obecných soudů o výši výživného nijak zohledněna a rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za svévolné. S ohledem na vzdálenost bydliště otce od bydliště nezletilého závěrem poukazuje na „zlovůli“ odvolacího soudu, který stanovil pro styk mimo jiné každý lichý čtvrtek od 16:00 do 18:30; kvůli dvěma a půl hodinám času stráveného se synem by musel téměř dvojnásobnou dobu strávit na cestě k němu. Ústavní soud stížnost přezkoumal a dospěl však k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Právě naznačené pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze. Obecné soudy vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, jakými úvahami se při rozhodování o péči řídily, proč dospěly k závěru, že střídavá péče v daném případě není vhodná, a proč svěřily nezletilého do péče matky. „Otcovská práva“ stěžovatele by mohla být porušena zejména v případě, kdy by opatrovnický soud vůbec neodůvodnil, proč otce z péče vyloučil, nebo by případné odůvodnění bylo nedostatečné, logicky nesmyslné či v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z odůvodnění soudu je však patrné, že soud se otázkou způsobilosti rodičů k výchově zabýval pečlivě, zvažoval všechny okolnosti, vycházel ze znaleckých posudků, a také z aktuální judikatury Ústavního soudu. Závěry, které soudy učinily, jsou logické, reflektují výsledky dokazování a neodporují právním předpisům ani judikatuře Ústavního soudu (srov. k tomu např. usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3330/14), který nemohl přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí nepřípustně zasahovala do jeho „otcovských práv“ ani do práva na spravedlivý proces, jak je předestírá. Argumentace stěžovatele týkající se interpretace a vyhodnocení jeho jednání a chování soudy představuje toliko polemiku s rozhodnutími a postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů hodnocením svým. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Stěžovatel však právě o přehodnocení názoru obecných soudů usiluje, je zjevně nespokojen s výsledkem řízení, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by byl dotčen na svých ústavně zaručených právech. Stejným způsobem je nutno nahlížet také na argument stěžovatele o „zlovůli“ soudu, který určil pro styk s otcem v liché čtvrtky – Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů ani v případech, kdy případně sám dospěje k názoru, že by bylo vhodnější upravit poměry jiným způsobem. Výši stanoveného výživného stěžovatel odvoláním nenapadal, nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že ji podrobně nepřezkoumával. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že považuje způsob, jakým stanovil výši výživného nalézací soud, za správný, a v takovém případě by bylo nadbytečné, aby odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v této části opisoval také do svého rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu